FAHRENHEIT 9/11 - Moorův pól
Z předchozího Moorova díla „Bowling For Colubine“ mi v mysli utkvěl jeden moment. Po značně vypjatém rozhovoru s Charltonem Hestonem udělá rozčilený Moore gesto – položí k hercovu domu fotografii zastřeleného děvčete...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z předchozího Moorova díla „Bowling For Colubine“ mi v mysli utkvěl jeden moment. Po značně vypjatém rozhovoru s Charltonem Hestonem udělá rozčilený Moore gesto – položí k hercovu domu fotografii zastřeleného děvčete...
Vydat „Skeletons In The Closet“ určitě nebyl špatný nápad. V běžné praxi oficiálních živých nahrávek, které jsou v drtivé většině přehlídkou toho, co ta která vydávající kapela považuje za nejdůležitější okamžiky své tvorby...
Ti seveřané mě neustále dostávají. Vážně mě nepřestává udivovat, kterak může několik desítek lidí dlouhodobě zcela ovládnout část hudební scény (metalové) a produkovat s pár malými obměnami v sestavě tak rozmanitou hudbu a ještě se při tom vcelku slušně držet nad onou pomyslnou kvalitativní laťkou.
Al Jourgensen, šéf a hlavní mozek MINISTRY, zbyl po odchodu svého kumpána a druhého nejdůležitějšího člena Paula Barkera na veškeré řízení kapely sám.
V útrobách zastrčeného podniku, který se dusí v tajemném závoji tabákového dýmu a chrchle ústy dekadentů, zkrachovalých snivců a galantních vampírů, usedám k zaprášenému stolu...
„This is a fucking killer man, I´m proud to be a part of this album“, nechal sa počuť elitný člen svetovej deathmetalovej smotánky Erik Rutan (MORBID ANGEL...
Polský metalový kolotoč nabírá opět na obrátkách, aby nám přesně dle harmonogramu – v roce končícím sudou číslicí – přinesl další nadílku metalové ortodoxnosti a údernosti.
Mortiis, druhdy baskytarista slavných EMPEROR, si už nějaký ten pátek dláždí hudební cestičku coby sólista skrytý pod komickou ušatou maskou norského trolla.
Terry Pratchett se vyplatí, neboť je v našich luzích a hájích už nějaký ten pátek nepřetržitě v kurzu. Vyplatí se do té míry, že jeho knihy vycházejí v neustávajícím příboji dotisků a dalších vydání...
Třetí ze série relapsáckých (v dobrém slova smyslu) vykopávek je plně zasvěcena nástupu silné vlny amerického death metalového hnutí z počátku devadesátých let minulého století.
Barvami překypující obrazárna, kterou zplodili mistři z týmu EPHEL DUATH, úplně zastínila vše, co se pod tímto jménem zrodilo v době před Malířovou Paletou.
Stockholmští THE HELLACOPTERS, kteří letos oslavili deset let existence druhou částí kompilace na pokračování „Cream Of The Crap!“, si v Evropě vybudovali pozici kultovní kapely.
V životě každého hudebního tělesa, tedy pokud netrpí takzvaným jepičím syndromem, dříve nebo později nastane chvíle, kdy se tak trochu bilancuje a vydává výběrové album s obligátně známým podtitulkem „Best Of“.
Měl bych začít úplně jiným jménem, ale jak se ovládnout božínku? Takže jako první Christofer Johnsson (THERION), prosím nelíbat ani nekamenovat, ono je to totiž trochu jinak.
Po nějaké době zakouším něco z post/sludge ranku a vlastně celkem spokojenost. Standarně namíchaná směs dvou dlouhých a pomalých kompozic nabídne vše potřebné. Na druhou stranu ale zase příliš mnoho důvodů k opětovnému poslechu nenacházím.
Nesmlouvavý buldozer s novým sedmipalcem. Čtyři zubaté tomahavky ve vašich zádech. Každá čepel jiná. Všechny rezavé a ostré současně. Společným jmenovatelem je hardcorový tyjátr v balaclavách.
Brutální disonantní death metalové rašeliniště. Album, které je hlavně hutné, zatěžkané a dusné. Tísnivý lehce doomový drtikol nepolevující v intenzitě a tlaku.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!