Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Varnsdorfské "popeláře" netřeba nijak sáhodlouze představovat, i když doby jejich působení na scéně již patří minulosti. Ansámbl Franty Šeráka se postupně rozprchl do jiných obdobně zaměřených tuzemských spolků (LYKATHEA AFLAME...
Pokud jsou mé informační zdroje správné, seskupení END OF GREEN vzešlo z trnitých keřů doom metalové melancholie. Jejich momentální směřování tomu koneckonců odpovídá – pohádka o orvaném doomovém snivci...
Když se do mých rukou dostane CD pocházející z firmičky The End Records, jedná se většinou o zajímavá a svébytná díla často dosti originálních spolků.
LATRODECTUS, alebo inými slovami čierna vdova. Bude mať čierny jed produkovaný touto francúzkou blackmetalovou kapelou blahodárne, alebo skazonosné účinky?
Němečtí odkrývači míst posledního odpočinku jsou už spolehliví snad skutečně málem jako sama smrt. Ve své novodobé a letos už vlastně desetileté historii (počítáno samozřejmě od alba „The Reaper“ z roku 1993) nás pravidelně...
„Vy nás ale zásobujete, pane Morbivod!“ řekl by určitě docent Chocholoušek, kdyby znal tvorbu tohoto plzeňského pána práce a prachmatického pohana. Tři projekty mu byly málo...
Odpusťme si hned na úvod všechny výmluvy - takhle deska měla být zrecenzována již dávno. Jenomže v záplavě ostatního „božího“ (čti šéfredaktorského) nadělení na ni jaksi nezbylo prostoru.
Vzpomínáte ještě na Jacka Sawyera? „Putujícího Jacka“, jak by ho jistě nazval jeho přítel Speedy Parker? Je to již téměř dvacet let, kdy se malý a vyděšený chlapec vydal hledat zázračný lék pro svou matku Lily Cavanauhgovou...
Neznám přesně a detailně minulost slovenské smečky DYSANCHELY, ale z toho, co vím o trendech na death metalové scéně (nejen) našich východních sousedů...
Když v roce 1999 vykrkla švédská smečka THE CROWN (původně THE CROWN OF THORNS) již své třetí album „Hell Is Here“, jednalo se z mého pohledu o tuctový severský deathmetal.
Dnešní rozbor zahájíme zdánlivě triviální otázkou : „kde všude se hraje kvalitní black/death metal?“ Je mi naprosto jasné, že většina z vás bude směrovat své myšlenky k dalekým severským (zvláště pak těm švédským) pláním...
Čas: Léta Páně 1993. Prostorové umístnění: Království švédské. Forma mediální komunikace: hudební opus. Ansámbl: Necrony . Název představení: „Pathological Performances“.
Mnohé albumy majú názvy, ktoré neovplývajú práve výstižnosťou. U Francúzov NEHEMAH je tento názov viac než výstižný, určite však nie úmyslene. Prečo tomu tak je?
FORLORN, stratení...názov kapely, ktorý dosť dobre zachytáva jej pozíciu na scéne, pretože ju poznajú zrejme len nemnohí. Vydali však už dve radovky atmosférického symfo blacku s temnou severskou atmosférou a značnou príchuťou folku a takto svoje meno rozšírili medzi istý okruh spriaznencov hudby čierneho kovu...
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.