FORGOTTEN ART - Promo
Zase jedna recenze, kterou opravdu nepíši rád. Čtyři „true nordic“ válečníci z Nového Města na Moravě si jednoho dne řekli, že začnou hrát black metal.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zase jedna recenze, kterou opravdu nepíši rád. Čtyři „true nordic“ válečníci z Nového Města na Moravě si jednoho dne řekli, že začnou hrát black metal.
Byl William Shakespeare a pak byl Heiner Müller. Byl i Hamlet. Tehdy i pak. Aspoň na počátku si Hamlet myslel, že Hamletem je. Byla i Ofélie, byla i Gertruda...
Bobby Ellsworth řečený „Blitz“ má pořádně tuhý kořínek. Nejenže (snad definitně zdárně) překonal strašáka rakovinového nádoru, ale zocelen prošlými útrapami navíc opětovně míří do zorného pole všech fanoušků i kritiků s třináctým (s)killem svých OVERKILL.
Ač by se na první pohled (a poslech) mohlo zdát, že na albu „S.O.S.“ přináší ARAKAIN nové pokračování toho, co bylo tak skvostně načato a rozehráno na „Salto Mortale“...
Po LATRODECTUS a NEHEMAH se vám na našich stránkách představuje další méně známé francouzské black metalové uskupení.
Jak ten čas letí… Jsou to už tři roky, co byl nebohý Blaze Bayley téměř z hodiny na hodinu vykopnut z IRON MAIDEN. Za tu dobu se však stačil na hudební scéně etablovat jako samostatný umělec...
Vida, vida, koukám, že tu máme další vypečený živák. Tentokrát od kanadské power-trash metalové úderky ANNIHILATOR, která pod neúnavnou taktovkou kapelníka a kytarového virtuóza Jeffa Waterse plení vše od festivalů...
Po necelých dvou letech je tady máme znovu. Přesně v duchu hesla „Železo se mát kout, dokud je žhavé“ přicházejí američtí LINKIN PARK s novou variací na téma hybridních teorií...
Chram kniežaťa temnôt Baala. O čom tento názov vypovedá? Letmý pohľad na cover albumu ako aj samotný názov kapely vypovie jediné, že máme opäť raz do činenia s takzvaným pure (true?
Polští PSYCHOTROPIC TRANSCENDENTAL jsou dalšími, které víra ve vlastní materiál a nezájem vydavatelů přinutily k edici svých nahrávek na vlastní značce.
Je hluboká noc. Hladina řeky klidně odpočívá, odraz nebeské klenby konejší ve své náruči, všude klid a mír. Když tu náhle dračí přídě Drakkarů rozčeří hladinu.
Vydání čerstvého autorského materiálu bylo v roce 1995 pořád v nedohlednu a tak ARAKAIN (nebo vydávající firma?) vymysleli další prodejní fígl (nic ve zlém)...
Podobné recenze nepíšu rád, to mi věřte. Nerad se rozepisuji o nečem, o čem nemůžu říct naprosto nic pozitivního, proto se pokusím si to odbýt co nejrychleji.
Klišovitý název kapely ve spojení s krajinou jejího původu na první pohled vzbuzuje obavy, že v zemi našich západních sousedů opět povstala další z nekonečného zástupu skupin...
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.