ARAKAIN - Salto Mortale
Před vydáním alba „Salto Mortale“ (v jehož názvu ARAKAIN, alespoň pro mne, sympaticky pokračoval v tradici ´nečeských´ pojmenování) se mezi jiným urputně debatovalo o tom...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před vydáním alba „Salto Mortale“ (v jehož názvu ARAKAIN, alespoň pro mne, sympaticky pokračoval v tradici ´nečeských´ pojmenování) se mezi jiným urputně debatovalo o tom...
Když jsem se po uvedení filmu „Musíme si pomáhat“ zeptal Jana Hřebejka, zda ho komerční úspěch Pelíšků až příliš nelimituje v tvorbě, odpověděl mi rezolutně...
Opona letí vzhůru, sál potemněl, pouze bodový reflektor vytváří kruh teplého světla. A tu do jeho záře vstupuje on. Léty proškolený, zasloužilý mistr věd kouzelnických - magistr Dýně.
Projekt black metalového veterána Tharena DARGAARD je jedním z nejzajímavějších na poli žánru, který byl pojmenován jako Darkwawe. Ponurá hudba s temnou atmosférou...
Když ARAKAIN vydal v roce 1992 své třetí regulérní studiové album „Black Jack“, byla v tom možná i jakási paralela se stylovým obratem americké Metallicy na jejím slavném ´černém´ albu (1991).
A máme tu další zástupce plodné norské scény, gotikou mírně načichlé RAM-ZET. Nelekejte se však již předem rozvláčnosti či přílišné uplakanosti. Šestice muzikantů v čele s charismatickým předákem Zetem vám zahraje pěkně od podlahy.
Ať už byly důvody překvapivého odchodu neodmyslitelného protagonisty slovutných německých kovotepců ACCEPT na podzim roku 1987 (tedy v době, kdy už tahle legenda měla pomalu to nejlepší – tedy alespoň pro tentokráte – za sebou)...
...vízia, vízia nesená rokmi a pilovaná hudobným umením stále k vyššej dokonalosti. OPETH svoju víziu vydanými albumami evolvovovali od svojej prvotiny „Orchid" až po virtuozitu vnesenú do diela posledného.
Tak nám zase uzrál čas na nějaký ten nu-metal. Tihle hoši se jmenují DIGITUS IN RECTO (víte někdo, co je to Digitus?) a deska „Switch!!!“ je jejich debutem...
Kuj železo, dokud je žhavé, aneb třes s oslem, dokud z něj chechtáky padají! Toto rčení mě napadlo hned při první písni nového alba LULACRY a vydrželo mi to až do konce.
Michael Kiske. To jméno zřejmě rozbuší srdíčko každému příznivci legendárních „Dýní“, především tedy těch, co nedají dopustit na oba díly „Strážců sedmi klíčů“.
Při příležitosti desetiletého výročí existence kapely přišla ta pravá chvíle pro to, co ARAKAIN, řekl bych že velmi prozíravě, neučinil na svém druhém řadovém albu.
SONATU ARCTICU jsem nesnášel už od prvního letmého poslechu debutové desky. Zpočátku mi nějak nebylo jasné, jestli si finská sebranka dělá z posluchačů srandu...
Kde by si někdy před deseti léty pomysleli švédští géniové KATATONIA, že zanedlouho vznikne celý zástup jejich hudebních klonů. Stačí si vzpomenout na takové FLOWING TEARS...
Pro poslech italského power metalu se člověk vždy musí zaštítit ochrannými kouzly. Kupodivu to není nutné pro poslech této party. Projev je civilní, více se opírá o instrumentální výkony inklinující k progu, k tomu zajímavý vokál. Slušné.
Z podzemí Věčného města vzešla tahle gothic/doom parta, která si za vzor bere švédské DRACONIAN a další podobné spolky. Příjemná melancholická záležitost, která na hodinu čas poněkud zpomalí.
Ambient, který je široce rozkročen mezi svoji chill a dark zónu říznutý dungeon synthem. Má oblíbená relaxační hudba poslední doby. Oproti minulému albu „Another Time“ sází trochu víc na „vesmírné“ rejstříky a větší dějovost.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!