ON THORNS I LAY - Angeldust
Původem řecká skupina ON THORNS I LAY patří k té části hudebním spolkům, kteří se nezasekly na jednom stylu a neopakují neustále dokola variace na první album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Původem řecká skupina ON THORNS I LAY patří k té části hudebním spolkům, kteří se nezasekly na jednom stylu a neopakují neustále dokola variace na první album.
Vezmu to s laskavým dovolením od konce, nechť je stereotypní mustr recenzí polit ohnivou vodou změn. Kotouček Nobility servíruje sebevědomou, sehranou...
V Čechách si málokterá (respektive téměř žádná) kapela může říct, že je kultovní. XIII. století představuje výjimku potrvzující a zároveň porušující pravidla.
Kapely, které se v naší republice věnují progresivnímu metalu, můžeme spočítat na prstech jedné ruky. V záplavě všemožných doomových truchlivců a blackových rarachů je pak nová fošna obsahující něco na naše poměry zcela nového vítaným zpe-střením.
DARK TRANQUILLITY nikdy nedokázali dlouho pasivně přešlapovat na jednom místě, ale vždy se snažili vší silou unikat stereotypu a objevovat nové cestičky pro směrování své tvorby.
Je tomu už nějaký ten pátek, co nás severský nezmar Quorthon začal zásobovat švestičkami ze své zahrádky. Asi abychom se neurazili… Pravda zpočátku nemohlo být o urážkách ani řeči...
Québec je tradiční líhní kvalitních kapel. Necronomicon evidentně patří mezi ně, ačkoli Pharaoh Of Gods nedosahuje kvality ani novátorské invenčnosti prvotin Kataklysm...
UNLEASHED jsou na světové death metalové scéně pojem. Před mnoha lety vzešli ze severského undergroundu a zůstali zaběhlou stálicí až do roku 1997, kdy vydali album "Warrior".
Za mlhou hustou, že by se dala krájet, a možná ještě dál, je dýňový rybníček HELLOWEEN. Téměř deset let je úplně obyčejný, ovšem po přelomu milénia se v něm začnou dít prapodivné věci.
Rok po vydání úspěšného debutu a prvních významných ohlasech, sklizených při živém vystupování...
Rok a půl uběhlo od vydání famózního počinu „Blackwater Park“ švédských náladotvůrců OPETH a už máme co dělat s jeho následovníkem, jehož pozici mu ani trochu nezávidím.
Albumami „Thyrfing" a „Valdr Galga" sa THYRFING už u mňa zapísali veľmi pozitívne a tak som prijímal toto dielko vo veľkom očakávaní...No hneď po prvých vypočutiach som bol do značnej miery sklamaný.
Přiznám se, že k napsaní této recenze jsem se musel nějakou tu chvíli hodně přemlouvat. Ne, že by mi tvorba této legendární sebranky byla nějakým způsobem proti mysli.
Bývalý kytarista legendárních MORBID ANGEL Eric Rutan se nám podruhé představuje v rámci své domovské kapely HATE ETERNAL. Pro pořádek dodejme, že tato hyperaktivní postavička smrtící scény ještě působí v poněkud diskutabilním projektu ALAS.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.