RUNNING WILD - Under Jolly Roger
Příchod roku 1987 registruje RUNNING WILD stále v plné síle a navíc na prahu změny, která měla (a také se tak bezpochyby stalo) zásadním způsobem změnit a ovlivnit celou budoucnost skupiny.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Příchod roku 1987 registruje RUNNING WILD stále v plné síle a navíc na prahu změny, která měla (a také se tak bezpochyby stalo) zásadním způsobem změnit a ovlivnit celou budoucnost skupiny.
Nechť mi prominou všichni staří metaloví pardálové, kteří někdy v osmdesátých létech minulého století třepali svými bohatými hřívami u nekvalitních nahrávek Acceptů...
Když jsem potkal oficiálního zástupce The End recs. u nás, totiž Chrobise, asi 14 dní po tom, co jsem obdržel tohle CD, řek jsem mu: „Hele, ty Ukrajinci...
Finské kvinteto není příznivcům volnějších pojetí do černa kutého železa pojmem neznámým. Mně se však nyní dostává té cti okusit jejich tvorbu poprvé.
Vždycky jsem si myslel, že Petr Korál je soudný a inteligentní člověk a myslím si to stále. Jak ale v bookletu tohoto CD své kapely Petr sám uvádí, jeho dílem jsou kromě textů také bláznivé nápady.
Stačí se podívat na název a vydavatele a musí vám být úplně jasné, o co jde... Prostě po splitku se slovenskými Brainbleed (které mám dojem mírně zapadlo) se jihočeští grindoví pohodáři upsali známému lanškrounskému gore mecenášovi.
Zkušená francouzská partička vyplivla již své druhé album pod tímto logem. Již jako D.A.B byli divní, jako Gurkkhas se vyhranili. V maskáčové image si JF Rey a jeho nohsledi vyšlapávají svou válečnou anabázi a myslím si...
Mnoho lidí má tuhle kapelu za nudný, pomalý a primitivní melodický pseudoblack, navíc s automatem. Chyba... Popravdě ani já jsem nic příliš odlišného neočekával...
První, čeho si při spatření tohoto CD tuzemský posluchač všimne, je obal od Deathera. Temný obrázek, který osobně považuji za jednu z nejlepších Jardových prací.
Olomoučtí Disgusting jsou další kapelou, která se chytila US brutal D/G trendu. Hluboký zefektovaný vokál, dvě kytary s občasnými pokusy o sóla, dutě a nepříliš barvitě znějící rytmika (hrozný rytmičák!
Zpočátku tedy malé ohlédnutí za dnes již neexistujícími LON. Po dvou ne právě výjimečných demáčích se tihle deathers nakonec vytasili s docela slušným materiálem...
„Izákmárum“ se vypořádali se svými prvoalbovými hříchy, poučili se jimi, poradili se mezi sebou a jejich druhé album se narozdíl od prvotiny Curbed dá bez problémů poslouchat i doma...
Čtvrté demo jedněch z posledních pohrobků thrashmetalu v našich končinách. Je zřejmé, že když se u čtvrtého dema se Insane stále houževnatě drží svého kopyta...
Bojíte se čertů? Pak vám nedoporučuju poslouchat tuhle německou kapelu. Strašidelná scenérie plná draků na obalu, booklet plný rohatých pánů a fotky pětice Němců ověšených pyramidami a nábojovými pásy vám napoví...
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.