Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Víte jakou má kadenci Nick Barker? Tatatatata! A většinou mnohem vyšší! Proč začínám Nickem Barkerem (DIMMU BORGIR)? Inu proto, že špičkový bubeník (potažmo výkonný automat) je základním stavebním kamenem každé skupiny...
Nemám rád písničkové soundtracky! Už jsem to na našich stránkách několikrát opakoval - jsou převážně ušité horkou jehlou, splácané každý pes jiná ves...
Nebudeme chodit kolem horké kaše. RUNNING WILD vždy byli hlavně Ralf Kasparek, řečený Rock´n´Rolf. Spoluhráče střídal častěji než ponožky a třebaže některé občas pustil i k lizu (dejme tomu dávného kytaristu Majka Mottiho)...
Všudybyl Peter Tätgren se zklidnil. Ale pamětníci metalových časů ne tak dávných si dozajista vzpomenou, kterak Peter zvládal produkovat, muzicírovat s HYPOCRISY...
Před nedávnem jsem si v glose na novinku DREAM THEATER povzdychl, že ač je tato dosti kontroverzním dílkem a v řadách fanoušků jistě rozpoutá nejednu ostrou diskusi...
V mém hlubokém podvědomí stále rezonuje ta nádherně melancholicky ponurá atmosféra „Wildhoney“. A tak když jsem zaslechl, že nový počin švédských (kdysi) náladotvůrců TIAMAT by měl směřovat právě do míst...
Ouha... proč sakra úvodní skladba těhle Slováků najednou maně připomíná táhlé deklamovánky Bolt Thrower z 4th Crusade? Ale je to jen nádech, pak už tohle kvarteto sune opět svůj střednětempý deathmetal s nádechy thrashe i blacku...
Je naprosto jasné, že brilantní živák Closure byl skutečně zavíračkou druhdy doom metalového kvelbu. THEATRE OF TRAGEDY se zamilovali do čirého elektronického ruchu a na albu Musique plnohodnotně předvedli...
V raných devadesátých letech dali světu žánr, který známe pod visačkou „viking metal“ a o pár let později ho dotáhli k dokonalosti epickým klenotem Eld.
Co má člověk psát o jedné ze svých navýsost oblíbených kapel, aby si vyloženě nesral do huby a nevypadalo to blbě? Tak uvidíme, no... První, co uvidíte...
Proklínaná i uznávaná klatovská partička Promises se po dvou kvalitních demáčích dočkala CD. Už nečekejte onen typický paradiselostovský doom se melodičtějším vokálem.
Nejznámější personou této americké metalové grupy je bezesporu kytarový mohykán David T. Chastain. Pamětníci si dozajista vzpomenou přinejmenší na kombo CHASTAIN...
Tedy nevím, proč si němečtí Nyctophobic musejí vymýšlet tak debilní obaly. Na War Criminal byla fotka vojáků, na Insects jsou (pochopitelně) brouci. I v bookletu je jich plno.
Když deathmetalová kapela nazývá své skladby např. Daddy‘s Love, působí to přinejmenším prapodivně. Tak je to i s první kapelou na tomto splitku. Absurd Conflict ze Sebranic u Boskovic se po demu Hopeless Despair dopracovali od „village deathu“ k jisté formě melodického deathmetalu s mnoha kytarovými vyhrávkami.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.
Ze zatuchlé jeskyně vylezla trojice neotesaných Švédů a jala se kázat okrajový, primitivními instinkty řízený OSDM. Individua oděná v zástěrách z kůže ulovených zvířat třímají v pazourách prvotní nástroje a promlouvají k nám nechutným vepřovým jazykem.
Nathanael se poprvé v kariéře drží kurzu předešlé desky. Znamená to, že "The World Without Us" je více BM a méně "post", tentokrát ještě výrazněji než "Against Leviathan!". Pokud jste zavilí, ale současně v blacku tolerujete trochu melancholie, neváhejte.