Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak takový masakrózní deathový kanál jsem od Six Feet Under (bláhově) nečekal. Ale což, leccos už napovídá jméno Steve Swanson (ex - Massacre), který po albu Warpath převzal na svoje bedra hlavního jetečního mistra od Allana Westa (Obituary).
Toužebně očekávané CD pražských hyperblasterů mělo sice vyjít u US labelu, ale nakonec mu do světa pomohli domácích Obscene, což jim koneckonců podle mne i víc sluší.
Řeknu to radši hned zkraje. Nečekejte žádný metal, dokonce ani hard rock. S přimhouřením jednoho oka možná keltský rock, někdy art rock, občas symfonično.
"Radegast" = kult. To jen pro ozřejmění situace těm později narozeným, kteří již nepamatují dobu invaze džísek s nášivkami, nepamatují rok 1987. Suším slzičky při vzpomínce s jakou hrdostí jsem si album - po vystání příslušné a nemalé fronty podobných individuí - vezl tehdy domů.
ARAKAIN - věrný své exkluzivní smlouvě a dobrému postavení na domácí scéně - vydává svá alba s železnou pravidelností. Předák Aleš Brichta si pak se stejnou pravidelností odskakuje k sólové tvorbě a na jeho obhajobu nutno říct...
Živáček norských Theatre Of Tragedy si do kritického zápisníčku markýruji coby překvapení příjemného rázu. První kontakt se zajímavou produkcí tohoto seskupení se pro mne osobně udál po vydání alba Velvet Darkness They Fear...
Již teď si bez zachvění ruky troufám tvrdit, že tenhle hluboký zářez na té naší slovanské lípě zůstane v tomto roce nepřekonán! Brána do času totiž stojí úplně mimo veškeré převažující směry české metalové scény...
Jidášové se hazardování nebojí... Demolition je totiž vším možným, jen ne sázkou na jistotu, pevnou jako britská ocel. Budu - li plně upřímný, Halfordův pokus vstoupit znovu do téže řeky a přesvědčovat všechny kolem...
No, tak nám americká banda Savatage prochází dalším těžkým testem odvahy a kvalit. Jen co od prahu zmizel stín zubaté a smrti jednoho z pilířů - Chrise Olivy - to zase začíná bublat a vřít.
Proklínaní synové tisíce jezer se opět vracejí mezi nás smrtelné s další náloží. A těm, kteří v bláhových nadějích sochali oslavné pomníky pro návrat doom metalových časů z alba Tales From The Thousand Tales...
Příjemná překvapení české provenience kvituji dvojnásob radostně! O kapele Science Fiction jsem slýchával samé dobré a jejich třetí album I. N. R. I. je jen potvrzením pochvalných ód.
Speed metalové elysium se shromáždilo pod zástavou horkého mládí a zformovalo svou vizi metalové opery. Sám pan kapelník - Tobias Sammet, zpěvák a skladatel kapely Edguy - vše vymyslel...
Čtvrtý kotouč bandy Eidolon se tváří zajímavě nejen tím, že jeho autoři pocházejí ze země hokejek, losů a javorů (správná odpověď: Kanada), ale i velmi interesantním a podmračeným obalem.
Vlámští mistři pod praporem černých legionů se vracejí zpět a jejich evropská otčina je vítá otevřenou náručí a bojovnými chóry. Album Dim Carcosa se odívá do snad nejkrásnějšího a nejatmosferičtějšího obalu...
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.
Ze zatuchlé jeskyně vylezla trojice neotesaných Švédů a jala se kázat okrajový, primitivními instinkty řízený OSDM. Individua oděná v zástěrách z kůže ulovených zvířat třímají v pazourách prvotní nástroje a promlouvají k nám nechutným vepřovým jazykem.
Nathanael se poprvé v kariéře drží kurzu předešlé desky. Znamená to, že "The World Without Us" je více BM a méně "post", tentokrát ještě výrazněji než "Against Leviathan!". Pokud jste zavilí, ale současně v blacku tolerujete trochu melancholie, neváhejte.