Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uplakaný harlekýn Tilo a jeho sličná diva Anna nás znovu zvou na procházku Údolím slz. Musím přiznat, že špacír jejich posledním albem Elodia na mně podnes zanechal hluboké jizvy a vyvolal nemalou náklonost k podivnému zjevení na hudební scéně...
Pamatujete na zlaté časy thrashingu? Vládly kapely ostré jak břitva, kdo neměl stahováky a nábojové pásy alespoň ve třech řadách, ten jako by nebyl. Jména amerických veličin jako SLAYER...
Italské seskupení Stormlord světe div se netepe rychlý, nýbrž černý kov. Není to žádný zázrak, nebo spalující blesk, nicméně soudě podle EP Curse Of Medusa...
Apoštolové temného trůnu dál zatvrzele drhnou své zemité evangelium! Jásejme, Fenriz a Nocturno Culto, tito nesvatí mistři severního větru, přinášejí z náruče matky Severu další mrazivou epištolu – epištolu plnou zatroleně neprogresivního...
Bratrské duo Matte a Erik Anderssonovi umějí i zahnívající smrtku ověsit kvítím. Pravda, kvítím hřbitovním, ale že tyhle funebrální výhonky voní stejně omamně...
“Jak měli Ocean Machine blízko k Vodě, tak bude mít Terria blízko k Zemi...” Tak pravil nikoli Zarathustra, nýbrž Devin Townsend - visionář, experimentátor...
Hmmm... StormHammer, copak asi budou hrát? Speed metal? No ne, tak tomu říkám překvapení! Země původu - Německo. Překvapení. Obal - zátiší s mečem. Překvapení.
Dělám kravál, tudíž jsem - filozofie anglických deatherů Benediction v kostce. Jak prosté! Darren Brookes sepsal kytici úderných riffů, Andy Sneap je svojí tradičně pikantní produkční bruskou naostřil a Organizovaný chaos mohl zvesela propuknout.
Taky máte v poslední době pocit, že progresivní rock, metal, nebo jak tomu chcete říkat, hraje vlastně jen hrstka lidí, kteří se mezi sebou porůznu druží...
Asi takhle. Poprvé si mi to mohlo líbit, překvapivý projekt a docela povedený. Podruhé už byla nastavovaná kaše znát, ale ještě stále to docela šlo. No a do třetice všeho dobrého?
Americká formace Jag Panzer patří už k ostříleným veteránům power metalové scény. Takže asi dobře ví, jak těžké je dnes přinést do metalové mlýnice mouku...
Pomalu začínám zvažovat zavedení šablon na recenze. Proč? Protože opakovat pořád dokola jednu a tu samou písničku o tom, kterak některé kapely hrají jednu a tu samou písničku - a považte...
Ti už jiní nebudou. Někteří teď jásají, zbytek světa si jen útrpně povzdechne. Němečtí AXXIS se vskutku od svých počátků téměř nevyvíjejí. Samozřejmě...
Křečovitě se svíjet v plamené výhni a řvát až i nebe zapláče. Tančit poslední waltz s rohatým. Plavat v řece temné beznaděje. Projít metalové peklo. Nezávadná nálepka “progresivní epický metal” ani zbla nevystihuje...
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.