CHILDREN OF BODOM - Follow The Reaper
Smrt a její hranice... Takové jsou cesty finské sebranky od jezera Bodom a vězte, že se podíváte hodně daleko. Funebrální raketa se strmou dráhou letu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Smrt a její hranice... Takové jsou cesty finské sebranky od jezera Bodom a vězte, že se podíváte hodně daleko. Funebrální raketa se strmou dráhou letu.
Z předchozího alba jednoho ze základních kamenů doom metalu jsem nebyl odvázaný ani co by se za oprátku vešlo. Tuším, že jsem nebyl sám... Paradise Lost ušli od doby svého vzniku zatraceně dlouhou a bolestnou pouť - přes pronikavé podzemácké kořínky...
Hej, fandové bombastického speed metalu, šturmujte, chopte se legendami opředených mečů, odějte se v zářivou zbraň a vpřed, jen vpřed, SVOBODA VOLÁ!!!
Nikam očividně nepatřit patří dnes na metalových kolbištích k chválihodným návykům. Tedy ne, že by Endless nikam nepatřili. Přiřadit je můžeme směle k alternativnímu doomovému proudu...
Bůh nás všechny nenávidí. Tomu říkám název! Ach ta blasfemie všemocná, vše přežívající! Její eminentní profesoři jsou zpátky na zpráchnivělých kolbištích...
Filosofická otázka na začátek: je možno kapelu obvinit z inklinace k trendu, když ho sama pomáhala založit? Nechť každý odpoví podle svého. Faktem zůstává...
A zase se dějí věci!Helloween, skupina, která o sobě může směle prohlašovat, že patří k pionýrům a gigantům speed metalu oblažuje natěšené publikum novým albem.
O novém albu portugalské vlčí legendy kolovalo mnoho zvěstí. Ta nejrozšířenější pravila, že po experimentální éře Butterfly Effect se kapela vrací zpátky ke svým kořenům.
XIII. století jsou vážně hvězdy. Na každém dalším albu zkouší něco trochu jiného. Po mimořádné a vynikající řadovce Nosferatu, která byla výjímečně rocková...
Když Peter Jackson, renomovaný to tvůrce horrorů, rozhlásil, že hodlá zfilmovat „nezfilmovatelné“ veledílo literatury 20. století, jeden z nejimaginativnějších a nejkomplexnějších fikčních světů...
Finský konglomerát fanoušků H2O, neboli vody, jsem vždycky podezíral spíše z inklinace k jiným chemickým sloučeninám, které sice nezahánějí žízeň, zato produkují enormní množství pokřivených vizí.
„Zapni si respirátor a grinduj!!!“, radí tato veselá kumpanie z Jindřichova Hradce na svém webu... no, zkusme se debutním CD „výparů z hoven“ prodrat i bez něj.
Už je to docela dlouho, co tahle deska vyšla. Ale Dying Passion pořád nic jiného nemají, a tak se ještě vyjádřím k tomuto počinu. Vypadá to, že většina dosavadních recenzentů tuto desku hodnotila veskrze pozitivně.
Od 13. prosince 2001 je již "SMRT" minulostí, ale i jako zombie provádí svůj rituál. Tohoto dne ztratil kultovní metalový styl svého vůdce, zakladatele jež byl jediným skutečným členem legendy...
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.