Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z předchozího alba jednoho ze základních kamenů doom metalu jsem nebyl odvázaný ani co by se za oprátku vešlo. Tuším, že jsem nebyl sám... Paradise Lost ušli od doby svého vzniku zatraceně dlouhou a bolestnou pouť - přes pronikavé podzemácké kořínky...
Hej, fandové bombastického speed metalu, šturmujte, chopte se legendami opředených mečů, odějte se v zářivou zbraň a vpřed, jen vpřed, SVOBODA VOLÁ!!!
Nikam očividně nepatřit patří dnes na metalových kolbištích k chválihodným návykům. Tedy ne, že by Endless nikam nepatřili. Přiřadit je můžeme směle k alternativnímu doomovému proudu...
Bůh nás všechny nenávidí. Tomu říkám název! Ach ta blasfemie všemocná, vše přežívající! Její eminentní profesoři jsou zpátky na zpráchnivělých kolbištích...
Filosofická otázka na začátek: je možno kapelu obvinit z inklinace k trendu, když ho sama pomáhala založit? Nechť každý odpoví podle svého. Faktem zůstává...
A zase se dějí věci!Helloween, skupina, která o sobě může směle prohlašovat, že patří k pionýrům a gigantům speed metalu oblažuje natěšené publikum novým albem.
O novém albu portugalské vlčí legendy kolovalo mnoho zvěstí. Ta nejrozšířenější pravila, že po experimentální éře Butterfly Effect se kapela vrací zpátky ke svým kořenům.
XIII. století jsou vážně hvězdy. Na každém dalším albu zkouší něco trochu jiného. Po mimořádné a vynikající řadovce Nosferatu, která byla výjímečně rocková...
Když Peter Jackson, renomovaný to tvůrce horrorů, rozhlásil, že hodlá zfilmovat „nezfilmovatelné“ veledílo literatury 20. století, jeden z nejimaginativnějších a nejkomplexnějších fikčních světů...
Finský konglomerát fanoušků H2O, neboli vody, jsem vždycky podezíral spíše z inklinace k jiným chemickým sloučeninám, které sice nezahánějí žízeň, zato produkují enormní množství pokřivených vizí.
„Zapni si respirátor a grinduj!!!“, radí tato veselá kumpanie z Jindřichova Hradce na svém webu... no, zkusme se debutním CD „výparů z hoven“ prodrat i bez něj.
Už je to docela dlouho, co tahle deska vyšla. Ale Dying Passion pořád nic jiného nemají, a tak se ještě vyjádřím k tomuto počinu. Vypadá to, že většina dosavadních recenzentů tuto desku hodnotila veskrze pozitivně.
Od 13. prosince 2001 je již "SMRT" minulostí, ale i jako zombie provádí svůj rituál. Tohoto dne ztratil kultovní metalový styl svého vůdce, zakladatele jež byl jediným skutečným členem legendy...
Maestro a Martin Sammael, toť jména, která všem fanouškům symfonického blacku doporučuji k zapamatování, stejně jako jejich společné dítko – ASTRAL. Na sklonku roku 1996 se za touto dvojící fantastikou a okultismem posedlých jedinců uzavřely brány ostravského studia Barbarella...
Naprosto unikátní slovenský projekt tematizující aktuální společenská i politická témata. Hudebně založený na žánrové hravosti kombinující alternativní rock, mathrock, jazzové elementy i postpunk.
Kytarista HIPPOTRAKTOR Sander Rom se svou druhou skupinou prezentuje zvláštní rockovou alternativu s nervózní atmosférou a funky prvky. I tvrdší a melodické polohy se objeví. Možná jen pro omezený okruh posluchačů, neboť to smrdí inspirací Mike Patonem.
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.