Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není to tak dávno, co jsem v rámci našeho shoutboxu krátce hodnotil LIMINAL SHROUD, melodický black metal vycházející poměrně netypicky pod patronací Willowtip Records.
Pokud bych měl jmenovat svého osobního favorita v BDM v rámci posledních dvou dekád, bez váhání ukážu na DEFEATED SANITY.
Německá sestava NEKUS položila základní stavební kámen teprve v roce 2018, nicméně za těch šest let toho nestihla zrovna málo.
Bezprostředně po návratu z koncertu roku jsem si udělal exkurzi do naší databáze, abych seznal, kdy jsem vlastně naposledy navštívil Black Pes.
Podzemní label Sepulchral Voice Records letos zažívá bohatý podzim. Nejdříve na světlo Boží vyvrhl třetí desku CONCRETE WINDS a teď své neblahé působení ještě zvýrazňuje emisí dlouho očekávané novinky z dílny BLACK CURSE.
BONJOUR TRISTESSE jsou takovou mojí srdeční záležitostí. Kapelu sleduji už od samotného počátku, přičemž její debutovou desku "Par Un Sourire" jsem před čtrnácti lety točil poměrně dost pravidelně.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
Zásadní milník švédských black/death metalových dějin. Druhé album SACRAMENTUM z roku 1997 se dočkalo renovace fasády. Dan Swanö odvedl vynikající práci, "The Coming Of Chaos" důkladně vyčistil, devadesátkový "spirit" však zachoval. Má radost nezná mezí.
Co má tohle znamenat? Jedno ze zásadních jmen švédského BM (založeni 1993) si evidentně spletlo černé koření s cukrem. Jistě, MÖRK GRYNING nikdy nebyli žádní extrémisté, s melodikou koketují už od debutu. Nicméně takto okaté refrénky jsou skutečně příliš.
Black metal z Bergenu. Tentokráte žádný odtažitý ani jedovatý, ale příjemně melodický a výpravný. Problém mám jen s epickými, skoro až heroicky pojatými vsuvkami, kde mi poslech komplikují "vznešené" synťáky. Takže vyhodit a místo toho raději více sypat.
Třetí album během tří let, to se musí někde projevit. One man projekt A DIFFERENT CLOUD opět doručuje hypnoticko-atmosférický BM, který navzdory normální stopáži stojí na velmi skromném skladatelském arzenálu. Pospávání nezabrání ani kvalitní flat white.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
