OPETH - The Last Will And Testament
V poslednej dekáde OPETH polarizovali svoju poslucháčsku základňu a každý ďalší album od vydania "Heritage" bol spájaný s nostalgickými povzdychmi o absencii tvorby z obdobia...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Americkí nestori stoner/doom žánru poctili Košice svojou návštevou v trocha neštastný dátum finále majstrovstiev sveta v hokeji...
Najkomplexnejší najambicióznejší album v diskografii kapely. Skvelý zvuk, premyslený koncept, atmosféra, masívne množstvo inštrumentálnych úrovní a rôznych detailov v pestrej fúzii žánrov je však náročné vstrebať. OPETH sú proste späť v najlepšej forme.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
Návrat k plnšiemu zvuku skreslených gitár na vlnách pohodovej melanchólie s charizmatickým vokálom funguje opäť dokonale. Nahrávka nabitá celým spektrom emócií s fantastickým zvukom exceluje vo všetkých rozmeroch post doom/rock žánru.
Skvelý zvuk s množstvom vrstiev a pôsobivá inštrumentácia nahrávky u mňa zlyháva kvôli triviálnym miestami až naivným melodickým nosným linkám. Škoda takto premárneného kreatívneho potenciálu.
S výnimkou niekoľkých motívov a vokálu sa jedná o exkurziu v doméne kompozičnej bezradnosti a slabom zvuku. Ťažko uchopiteľný prekombinovaný a vo svojej podstate plochý materiál znie nefunkčne a zastaralo podobne ako jeho dvaja predchodcovia.
Tradične zasnený a pohodový album utopený v opare pozitívnych nálad. Počúva sa veľmi príjemne, bez momentov prekvapenia, čo zatiaľ vnímam ako sklamanie.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.