BRUTAL ASSAULT 2024 - Mildovo Post scriptum
Brutal Assault 2024 je už téměř měsíc za námi, ale čtenáři METALOPOLIS mohou neopakovatelnou atmosféru tohoto festivalu i nyní vstřebávat v podobě koncertních reportů od mých renomovaných kolegů.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brutal Assault 2024 je už téměř měsíc za námi, ale čtenáři METALOPOLIS mohou neopakovatelnou atmosféru tohoto festivalu i nyní vstřebávat v podobě koncertních reportů od mých renomovaných kolegů.
Další ročník monstrózního festivalu BRUTAL ASSAULT už je více jak týden za námi, zážitky a vjemy jsou vstřebané...
O kapelu jsem se přestal zajímat už dávno, ale nyní vidím, že se vůbec nic nezměnilo - pořád se jede dle toho samého mustru, textově i hudebně. Píseň je z devadesáti procent obšlehlý hit "Freedom Call" z přelomového "Crystal Empire".
Kluci vesele rozvíjí a posouvají dále to, co načrtli na nedávné „Hestii". Zjevně je to v nové sestavě pořád dost baví, stačí jedna hodinka poslechu a už si toto EP budete prozpěvovat po zbytek dne.
Vyplatí se dát na rady/tipy starších a moudřejších kolegů, v tomto případě Dalase. Ultramelodický technický darkmetal mixnutý s náladotvornými kytarovkami, to si rozhodně nechám líbit.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.