THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Fantastický thrashový výplach kvalitatívnej úrovne, ktorú by vtedy Arakainu mohli závidieť i rôzne vyhlásené "legendy" z Nemecka; kult, ktorý som síce zažiť vtedy nemohol, ale to nadšenie a jedinečnú porevolučnú atmosféru z tohto opusu cítia aj tí, ktorí v tej dobe pri tom neboli. Na to, že to bol "debut" - sem úvodzovky tak trochu patria, lebo chlapci boli vtedy už zohratí, skúsení muzikanti, len sa im nedostalo za boľševika šťastie natočiť oficiálne LP - tak to zneje akoby ich pekných pár už mali Arakain za sebou! Po heavy metalových začiatkoch ich prelom osemdesiatych a deväťdesiatych rokov zastihol vo fáze thrashového besnenia, jasne inšpirovaného nesmrteľnými Slayer, ktoré bolo dotiahnuté do dokonalosti na dvojke "Schizofrenie"; každopádne na "Thrash the trash" v podstate nie je žiadne slabé miesto, výborné Alešove vokály a texty, inštrumentálne výkony, dobový zvuk sa mi veľmi páči, navyše každá z deviatich (na CD verzii z roku 1998 jedenástich) peciek má obrovské kúzlo - či už úvodné dve rýchlovky, orientálnymi melódiami ozdobená Šeherezád, intenzívna Pán bouře, zaťažkaná Štvanice, krásna inštrumentálka Noc a samozrejme, záverečný nakopávak Amadeus. Pre mňa jednoznačne jeden z vrcholov Arakainu a aj s prihliadnutím na dobový kontext považujem za správne sem dať jedine maximálne hodnotenie. Táto hobľovačka si to jednoznačne zaslúži.
Říká se, že „Thrash the Trash“ je první, nebo minimálně jedno z prvních thrashových alb vzniklých v tehdejším Československu a jedno z nejprodávanějších alb tohoto žánru u nás. Album v té době muselo působit jako blesk z čistého nebe, neboť i dnes s ohledem na zbytek diskografie Arakainu působí jako něco zcela jedinečného a ojedinělého. Album od začátku nasadí přímo zběsilé tempo a drží si ho až do poslední chvíle, jednotlivé skladby však nesplývají v jednolitý celek, každá má svůj vlastní ksicht, pochvalu si zaslouží i povedené texty. Nejvíce mě baví titulní věc a otvírák alba „Thrash the Trash“, lehce orientální „Šeherezád“, atmosférický „Pán bouře“ a chytlavý „Amadeus“. Ačkoli lze mít z dnešního pohledu určité výhrady ke zvuku nahrávky, jsem toho názoru, že samotné skladby jsou natolik silné, že desce lze leccos prominout, nehledě na fakt, že i samotný zvuk vytváří nahrávce určitou originální atmosféru, bez které by možná takových úspěchů nedosáhla. „Thrash the Trash“ si každopádně svůj kultovní status právem zaslouží.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
bez komentáře
-bez slovního hodnocení-
Jedno z nejzásadnějších a nejlepších alb českého metalu. Od prvního zabublání basy v titulní skladbě až po poslední úder bubnu v Amadeus jde o naprosto skvělý thrashový výplach. Spolu s albem následujícím jde pro mě o to nejlepší co kdy vzešlo z českých luhů a hájů. A bonusové skladby na remasteru z roku 1998 jsou taktéž excelentní.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nejlepší skladby: 1. Thrash The Trash 2. Šeherezád 3. Amadeus
dlouho jsem nemohl přijít na chuť titulní skladbě,ale po pár posleších už jsem objevil její kouzlo.. ze začátku se mi moc nezdál Brichtův zpěv ale ted pro mě má něco do sebe.album je promakané,kvalitní texty,fajn sóla, prostě poctivý ČESKÝ thrash. poprávem vnímaný jako kult
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.