OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Po albu Beyond the Veil je to zklamání nad zklamání. Tytam jsou nápady a zlomy ve skladbách a je to nějaké unylé. Nebýt první písně, která spadá ještě do 100% ního výkonu kapely, našlapaná a ohromně nápaditá tak bych album pohřbil úplně.
World Of Glass nepatri medzi ich najlepší album ale nachadzaju sa tu skvele momenty ktoré si zaslúžia odporúčanie
Moje najoblubenejsie album od nich.Genialna zalezitost.
V rámci mého hodnocení tohoto alba lze pouze poukázat na hodnocení předchozího alba Beyond The Veil s tím, že toto mi přeci jen lépe sedlo - lepší zvuk a malinko lepší nálady, i když v některých písních mi to příjde příliš překombinované. Hlas Vibeke, když se cpe do příliš velkých výšek, mi moc nevyhovuje (ne tak ve sborech). Nejlepší songy: Tender Trip On Earth, Hatred Grows a Wormwood.
Toto album som počul už dávnejšie a viem že ma ničím nezaujalo. Ani kapela samotná ma na nedávnom festivale ničím nezaujala takže tak...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nahodou, Ronnie je super ;-) Docela mi trvalo se do tohohle alba dostat na 100%....ale je paradni :-)
Jejich nejlepší album! Dokonalé ...
najslabsia Tristania,par songov vynikajucich ale ostatne vata.Rony Thorsen mi tam nesedi
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.