OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Tradičně kvalitní záležitost, která není jen tak pro každého. XIII. Století je příklad kapely, jejíž tvorba vyznívá jednoduše, ale člověku přesto trvá, než do ní prostoupí. Magická věc.
-bez slovního hodnocení-
Zvláštna kapela, zopár skladieb majú výborných, ale albumy ako celok nič moc. Celkom sa dá Zodiac, Into the Garden Of Delight znie ako priemerná vec od Moonspell, covery ani netreba spomínať. Nad všetkými vyčnieva podmanivá Shelley.
-bez slovního hodnocení-
...tohle je hrozný kompost...
-bez slovního hodnocení-
Skupina XIII. století je pro mě ukázkou naprostýho goth poserství. Dokážu přijmout, že někdy je chvíle a nálada, kdy si někdo rád poslechne jednodušší hudbu. Občas nemají špatné nápady a dobře dokážou navodit atmosféru, ale totálně všechno pohřbívají svými texty. Kéž by to bylo anglicky aspoň a kdyby se na to jeden nesoustředil, tak by je třeba nemusel vnímat. Netuším, jaké poselství daším generacím přináší stále se opakující fráze o temné krví, padlých temnýh andělech dávných temných časů nosferatu a další kombinace slov "temný, sny, upíři, krev, srdce a já už nevim co" ... prostě hrozná kravina... U určitý hudby nebo filmů mi běhá mráz po zádech a stydim se za autory, že vůbec něco takovýho spatřilo světlo tohodle světa...
Kromě pár dobrých songů - titulní, Rezident Evil a Poslední letadlo do Buenos Aires, je to slabota. Textová stránka je daleko napřed před stánkou hudební, které také škodí dlouhá stopáž.
Ale tak ten středověk tam je
-bez slovního hodnocení-
tahle kapela mi vždycky připadala tak nějak legrační...a nic se na tom nezměnilo.
Petr Štěpán umí složit sem tam výbornou melodii. Horší je to ale jak s tím naloží. Jeho písně si vystačují vpodstatě pouze s jedinou melodií, opakovanou neustále dokola. Skladbám tak chybí jakýkoli vývoj či gradace. Podobný přístup sice není ojedinělý, bývá však "maskován" různými aranžérskými fígly. To však není případ XIII. Století, kteří naservírují refrén hned v úvodu písně a pak se ho ne a ne zbavit až do úplného (osvobozujícího) konce. Jako změnu k lepšímu oproti minulým deskám vidím ve zkrácení hrací doby jednotlivých písní, protože s tímhle přístupem (by) to bylo opravdu neúnosné. Naopak jako změnu k lepšímu rozhodně nevidím otřesnou (místy směšnou) Angličtinu zpěváka. Opravdu se divím, že se se svou výslovností pouští čím dál více do Anglických textů. Celkově: pár výborných nápadů (zabitých zpracováním), zbytek bída (navíc případně s hodně špatnou Angličtinou) a 2 naprosto nicneříkající koververze.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.