Roman
5 / 10
Album The Black Halo je můj jediný kontakt s kapelou KAMELOT. Ovšem, jestliže toto má být ta temná strana jejich tváře, pak to asi taky tak zůstane, neboť už nyní (po poslechu této odvrácené strany) je mi jako bych spořádal mísu vánočního cukroví na posezení.
Vedle přeslazenosti mi na desce vadí takzvané "progresivní" prvky, které jsou většinou neorganicky a násilně vpasovány do samotných písní (jak už to tak často bývá). (Já stejně nechápu, co je na tom ve skutečnosti progresivního, když stejné postupy (u kytar, kláves i bubnů) a dokonce s identickým zvukem, jsou používány již nejméně 10 let každou skupinou honosící se přívlastkem "progresivní".)
Pokud ale od tohoto odhlédnu, pak stejně nedokážu zavřít oči (uši) před "plytkostí" materiálu (ve spojení s tou "sladkostí" to bývá většinou vražedné). Instrumentální výkony jsou (po technické stránce) v pořádku, produkce je vypiplaná (i když místama příliš načančaná a bombastická), zpěv "procítěný" až běda (chvílemi se bojím, aby se na teple neroztekl jako šlehačka), ale jako by se zapomnělo na to nejdůležitější - hudbu. A právě v této kombinaci, kdy forma brutálně válcuje obsah, vynikne ta prázdnost (čím větší bublina, tím více tam toho "nic" je). Podobné pocity mívám při poslechu například alb Rhapsody, poslední desky Heavens Gate, či AINA - asi zatím největšího projektu, na kterém se Paeth, "muž v pozadí" všech těchto alb, podílel. Ale oproti zmíněným skupinám z toho Kamelot přeci jen ještě vychází o něco lépe a to díky alespoň jedné až dvěma dobrým skladbám, které jsem na The Black Halo přeci jen nakonec našel. Je to sice málo, ale lepší než vůbec nic ...