OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na prve pocutie by som nepovedal, ze to je domaca tvorba, ale ani som sa z toho neposkladal, kusok lepsie od priemeru. Naj. skladba: Moonshower And Razorblades
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Tak mňa to teda nechytilo... Pár skladieb je fajn, ale album ako celok mi pripadá príliš sterilný, studený, bezpohlavný... jednoducho nemá "gule"
První dvě skladby a desítka jsou vynikající, zbytek průměr, šeď.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
kedze som pocul len chvalu tak som si to zohnal a som prijemne prekvapeny a som spokojny...preto davam
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Only good
K Sunshine jsem se dostal přes nový klip, a pak přes skvělý koncert v Roxy, kde mě kapela svým energickým a dravým projevem doslova smetla a přesvědčila, že bych se po ní měl pídit dál. S oním píděním jsem začal právě u nejnovějšího počinu. Co k němu říct? Oproti koncertu je nahrávka uhlazenější a elektroničtější. Sunshine jí však dokázali vtisknout i vzhledem k mezinárodnímu hudebnímu poli celkem nezaměnitelný ksicht, čehož si hodně cením. K vrcholům alba bych řadil songy What You´ve Got, Victim Is Another Name for Lover, Miss Kkarma Kkoma a titulku Moonshower and Razorblades. Jedinou věcí, na kterou si asi nikdy úplně nezvyknu, je Kayův vokál, který sice do některých skladeb zapadne perfektně, ale jinde (třeba v jinak velmi dobré Victoria´s Seceret Blackmail) by se hodilo něco trochu více mild and soft. Overall je deska rozhodně nadprůměrná, i když na koncert to zkrátka nemá :) Navíc jsem neslyšel ani jedno z předchozích, tolik ceněných alb Suns, takže nemám s čím srovnávat.
Suns sleduji už od "první" desky "Hysterical Stereo Loops, Beats and bloody Lips" (před ní nahráli ještě jednu, za kterou se prý stydí - MOC bych ji chtěl slyšet!) a upřímně jim fandím. Na novou desku jsem se docela těšil a v jistém směru mne nezklamala. Velmi se mi líbila prvních několik poslechů, ale pak jsem si pustil "Necromance", následně "Velvet Suicide" a mé nadšení ochablo. Když jsem pak viděl klip, k němuž se velmi přesně vyjádřil Imothep (zapůsobil "nijak"), nadšení bylo skoro pryč. Suns jakoby pro mě ztratili ten "ksicht", který se mi kdysi tolik líbil. Ztratilo se vinylové praskání, zmizela zvířátkovská divokost, žiletky mají jakoby oblé hrany a svist vzdušných proudů kolem uší utlumil kulich od vietnamců. Koncert v Lampě jsem si užil a novou desku si určitě rád znovu poslechnu, ale ještě radši se budu vracet k těm starším. V porovnání s nimi bych novinku hodnotil ještě nejmíň o bod hůř.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.