OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Verisäkeet je rozhodně nejslabší nahrávka Moonsorrow.. Album postrádá údernost a živelnost prvních děl a jeho výpravnost není zdaleka tolik dotažená, jako na dalších albech.. Beru ho spíše jako odrazový můstek k mocným V:Hävitetty a Tulimyrsky Všechny alba: Suden Uni 7/10 Voimasta Ja Kunniasta 7/10 Kivenkantaja 8/10 Verisäkeet 6/10 V: Hävitetty 10/10 Tulimyrsky 9,5/10 Varjoina Kuljemme Maasa 9/10
toto je vyborny album,skladby atmosfera,vsetko mi vyhovuje minutaz to nieje ze piesen za piesnou je to celok a veeelmi dobre sa to pocuva...velmi casto nepocuvam tento styl ale par veci z tohto stylu doma mam v origosi a toto medzi ne patri!pre mna hadam najlepsi moonsorrow...treba mat na to chut a naladu a myslim si ze to splni efekt az neocakavatelne
So stopážou to trochu prehnali, ale tá atmosféra a epika tam proste je!
Moonsorrow (pěkný název!) jsem nikdy moc na chuť nepřišel, ačkoliv se v rámci jejich hudebních kolosů (viz/slyš minutáž jejich skladeb) vždy objeví nějaký pěkný motiv. Ve výsledku je to ale málo. Sám nic nemám proti dlouhým skladbám - naopak, pokud mají co nabídnout, tak je dokonce preferuji. U Moonsorrow tomu tak ale není. Situaci by ještě mohl zachránit alespoň zpěvák s charismatickým projevem, který nemusí být zrovna Pan zpěvák (např. jako Quorthon), ten se ovšem u Moonsorrow nevyskytuje.
Druhá nejlepší nahrávka Moonsorrow po Vomaista Ja Kunniasta. Stopáž je sice dlouhá, ale není na škodu. K jejich muzice to patří. Na budování atmosféry mají Moonsorrow vysokou školu a když je správná nálada jsou tito Finové to nejlepší z daného žanru.
ta minutaz musi byt tak dlha, kto to nechape, nech nepocuva takyto styl hudby a radsej siahne po neopakujucich sa pol minutovych grindovych vypalovackach
No nevím je to divný, ale navdory očekávání se mi alba této skupiny skoro neoposlouchávají. Délka skladeb je hrozně natáhnutá... ale já jim to žeru i s navijákem. Vždyť jakou jinou muziku byste si pustili v noci u táboráku? Já bych u Moonsorrow neváhal
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Zase takový kult, aby dostávali víc než 9 bodů (jako dávají hodnotitelé přede mnou) Moonsorrow nejsou. Třeba Thyrfing, Falkenbach i Finntroll se mi pozdávají víc... Navíc jejich předchozí alba hodnotím rozhodně výš...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.