OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak po vynikajícím Comalies je tohle pořádná facka. Dvě (dvě!) skladby, které za něco stojí (Close to the edge, Our truth), zbytek přinejlepším průměr, přinejhorším sračka. Aby bylo jasno, vůbec mi nevadí příklon k mainstreamovému rocku a numetalu, který místy připomíná až Korn nebo Slipknot. Vadí mi, že je to bez nápadu, plytké, nudné. Navíc celé to má špatný zvuk a vokály jsou taky výrazně horší, hlavně Andreovi snad muselo od poslední desky totálně jebnout, protože co tady občas předvádí snad nemůže myslet vážně.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Pěkně velký průser...
Průrazný, hutný zvuk. Po muzikantské a producentské stránce krásně dotažené. Bohužel tohle album nudí od začátku do konce. V podstatě stejná tempa u všech písní, utahané, bez šťávy. Zaujal mne jedině otvírák Fragile, jinak nic. Cover Enjoy... se také zrovna nepovedl. Vlastně vůbec nechápu proč tam je.
Comalies bylo lepsi ale tak co, posloucha se dobre :) Nej skladby: Fragile, Our Truth, In Visible Light. A cover Enjoy THe Silence neni vubec spatnej, jak o nem vsichni tvrdi.
-bez slovního hodnocení-
No mne sa to paci ! Aj ta coververzie nie je az taka zla ako tu vsetci svorne tvrdia ! Na desiatku to nie je ,ale rozhodol som sa , ze im trochu zdvihem priemer !
-bez slovního hodnocení-
hmmmm
Z podprůměru toto nevýrazné album vyzdvihuje pouze zpěv vokalistky a pár hudebních momentů.
Kdysi šlo považovat Lacuna Coil za docela povedenou kopírku the Gathering, tohle je ale už trochu moc. Bohužel i tady platí zřejmě přímá úměra, čím horší album, tím větší prodeje.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.