THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nemohl jsem se dočkat, až tenhle londýnský koncert vyjde jako DVD. Sklamán jsem rozhodně nebyl, naopak. Pulse patří mezi mé nejoblíbenější koncertní nahrávky. Co se týče první části koncertu, tak bych vyzdvihl dvě skladby. První je High Hopes. Tahle skladba patří k těm nejlepším co kdy David Gilmour napsal a v živém podání vynikne její krása na povrch. Druhá zajímavá skladba je instrumentálka One Of These Days, která uzavíra první část koncertu svou neuvěřitelnou dravostí a energií. Žel, je to jedniná skalda na koncertě, která byla nahrána před Dark Side Of The Moon. Druhá část koncertu je zajímavám svým přehráním Dark Side..., ale pro mě se zde nachází vrchol celého koncertu v podobě Comfortable Numb. Skladba ale nezačíná příliš štastně. Pěveckých partů Rogera Waterse se ujali Rick Wright a spol, to je však katastrofa. V jejich podání se píseň táhne jak sopel. Po té však přichází chvíle Davida Gilmoura. Po perfektně zazpívané části přichází jeho nezapomenutelné kytarové sólo, při kterém tuhne krev v žilách, teda aspoň mně. Ne nadarmo patří sólo mezi ty nejlepší, co spatříly svět. Bonusová část je velmi obsáhlá, ale tady platí, že kvantita není kvalita. Těšil jsem se na pěkný dokumnet a turné a místo toho jsem dostal 15 minutovou, nic neříkající slátaninu. Škoda. Pink Floyd měli určitě co zaznamenat. "There is no dark side of the moon, really. Matter of fact there is all dark...
Nevím, co je na tomto koncertu, Thorne, přeceňovaného...je to prostě masterpiece
Pink Floyd - prostě legenda. Moje nejoblíbenější skupina. Začal jsem ji poslouchat v 7 letech se svým tatínkem a to mne poznamenalo až do dnešních dnů:) Dnes sice častěji poslouchám tvorbu Burzum, Bathory, Emperor nebo Limbonic Art, ale v určitých slabých chvilkách vždy sahám po hudbě tak nádherné, že se jí nic nevyrovná a sny se stávají realitou... Co se týče koncertu Pulse, je naprosto bezchybnou záležitostí pro labužníky i nezasvěcené (i když z toho mo mít nebudou :)) Perfekní záležitost, které nestačí desítkové hodnocení. Genialní počin. Škoda jen, že už bez Rogera a Syda:(
Pôvodná verzia ma baví viac, ale ani toto nie je zlé.
Ve srovnání s In The Flesh Rogera Waterse pokulhává toto DVD skoro ve všem, ale hudba je to nádherná. Show je na první pohled úžasná, většinou bohužel spíše ruší. Za show se potřebuje schovávat Madonna, ne Pink Floyd. Největším problémem je naprosto necharismatický výkon zůčastněných. Waters a jeho parta si užívají každou vteřinu a ty úžasné emoce přenášejí na všechny kolem a instrumentálně jsou na tom také o trochu lépe. Problém je zřejmě v egu Davida Gilmoura, který má sice k ruce skvělého kytaristu, ale jen málokdy ho nechá vyniknout, stejně tak jako kohokoliv jiného. Waters na sebe a ostatní nerozlišuje. Vše je podřízené hudbě a v tom je jeho hlavní síla. Co vyloženě nechápu je Masonovo unuděné bum čvacht, tady s Grahamem Broadem prohrává o parník. Je smutné, že když si chci vychutnat Pink Floyd live, musím sáhnout po In The Flesh a ne po Pulse. Toto příkré hodnocení nic nemění na skutečnosti, že Pink Floyd jsou jednou z nejdůležitějších kapel všech dob a toto DVD je opravdovou hudební lahůdkou.
Pink Floyd jsou prostě Pink Floyd, nic jiného než hluboká poklona není na místě...
-bez slovního hodnocení-
Bez debat je to zážitek, i když spíš preferuji méně okázalé představení (třeba Gilmourovo In concert je voňavka). Docela mě překvapila (ne)kvalita obrazu (velmi zrnitý, barvy se slévají, formát 4:3). Zvukově je to velmi kvalitní, ale příjde mi bezpředmětný DD 5,1 ve dvou bitratech místo podle mě vhodnějšího DTS, které by v tomto případě mohlo být docela pecka. Přes to vše se k tomuto budu rád vracet.
-bez slovního hodnocení-
Dovolím si si tak trochu nesúhlasiť s recenzentom. 1. koncert je naozaj výborný ( zažil som ho aj naživo) a jeho hodnota, či už historická, alebo akákoľvek je bez debaty veľmi vysoká. (to že chýbajú isté zásadné skladby, ok, beriem, ale pri to čo PFD vyprodukovali, by DVD muselo mať aspoň o jeden disk väčšiu plochu - a koncert o pekných pár minút viac). 2. Že to bolo bez Watersa ok, tenti chlapík urobil naozaj veľa zásadných vecí, ale...načo to rozoberať, PF aj bez neho urobili niečo skvelé a značne uvlnené, čo by možno v pôvodnej zostave možné nebolo. 3. Bonusy...ak mám byť úprimný, nazájem...pre mňa je top 1 koncert a bonus ma môže buť príjemne prekvapiť, alebo nezaujímať... v ich prípade a všetko dá dozvedieť aj z iných zdrojov a aby mi malo toto kaziť dojem z koncertu, to teda nie. Pre mňa je ich top The wall, ale táto vec je skvelá show a taký malý best of, aj keď nie absolútny, ale ak máte v diskografii také množstvo famóznych vecí, asi sa to nedá urobiť tak, aby bol uspokojený každý. ( Spájanie so smrťou SB je podľa mňa trochu mimo, pritom však klobúk dole pred týmto géniom)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.