THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
hmm prvý album ktorým ma moonspell sklamali ...pripadá mi to také prvoplánove, mainstreamove...každá skladba v postupe iba opakuje tu predošlú... veľmi chudobné už pri druhom posluchu ma nudil...škoda viac sa mi páčili v experimentálnych vodách ako na trojke a štvorke...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Tak jako považuji Freedom Call za takové metalové Modern Talking, tak Moonspell považuji za metalové Depeche Mode - prostě tak na mě působí. Co se týče Darkness And Hope, je to návrat do poněkud probádanějších vod než předchozí experimentální album (a mimochodem vynikající) The Butterfly Effect, na něž ještě odkazuje taková Repaces. Za lepší považuji první polovinu alba (Nocturna, Devilred, Ghostsong); druhá polovina alba je poněkud rozvleklejší. Přesto spokojenost!
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Podla teoretickych predpokladov mojho vkusu by mal byt tento album pre mna velke sklamanie, prvy krat sa Moonspell nikam neposunuli, po osobitej produkcii na Buterrfly effect je tu tradicnejsia z Finnvoxu, ALE hudba nie je o nejakych predpokladoch, takze Darkness and hope je pre mna krasny album, rad sa k nemu vraciam, je trochu menej vyrazny ale proste ho mam hrozne rad + moje oblubene veci: Darkness and hope, Firewalking, Nocturna, Rapaces, How we became fire
Moonspell prostě umí. (opět) výborné album. Srdcovka.
Jedná sa o jedno z najslabších albumov Moonspell. Až na skladby Devilred, ktorá by sa určite nestratila ani na takom Irreligious ( úchvatná atmosféra a podmanivé klávesy) a Repaces sa tu nenachádza nič výnimočné. Väčšinou nuda a priemer, miestami podpriemer.
-bez slovního hodnocení-
Průměr. Nějak extrémně mě to nechytlo.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.