OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Priemerný Power Metal. možno troška viac ako šedý priemer.
Tak mě to po týdnu začalo opravdu hodně štvát, nejen že je to gay metal, far away je doslova hymna všech gayů a první skladba hymna všech pedofilů, circle of life je dobré ale tohle (až na pár momentů) nemužu už ani slyšet
Opět výborná deska, na podzim turné, které se doufám nevyhne Zlínu a kde alespoň 3 kousky uslyšíme naživo. Je na co se těšit.
Album, který začíná skutečně děsivě a pak se jakž takž napraví. Nejdřív ten hlas v intru, který je tak nehorázně úchylný až běhá mráz po zádech. Přichází na mysl poprvé (a rozhodně ne naposled) otázka, jestli to FC myslí opravdu vážně. Následuje píseň s refrénem, který se nedá popsat jinak, než pedofilní. Dětičky na konci to jen potvrzujou. Tatáž otázka vyvstává podruhé. Chtějí se za každou cenu lišit (i za tu cenu, že se jim bude každý smát) a nebo je to recese? Další píseň přechází z pedofílie do perverzity a refrén vyvolává tentokrát už kyselý úsměv na rtech. "We are Freedom Call. FREEDOM CALL!"... Tatáž otázka: "Je to vtip, nebo ne???" Další píseň a další perverzita..."Helou mistr ííííívl!" V tuto chvíli už to přestává být vtipné, takže jestli to měla být recese, nezdařilo se. Další část alba to naštěstí vše zachraňuje a kapela se alespoň vrací tam, kde byla před nějakými 3mi, 4mi roky, což sice není ideální, ale furt lepší než......než tohle. Baladička a "Blackened Sun" patří oboje do kategorie písní, které se prostě nevydařily. Přesně do té kategorie, kam padají všechny pokusy sterilních speedových kapel o jiné emoce než happy. Následující titulní píseň a staromilská speedovka vše vrací alespoň do průměru a přichází závěr alba, kde opět posluchač nevěřícně kroutí hlavou. "Magic Moments" je ještě poměrně veselá píseň, která neurazí, ale ve "Far Away" se rozpoutává cosi, před čím mělo být lidstvo ušetřeno. Tohle už prostě MUSÍ být recese, protože tahle píseň je něco tak zvráceného, že spodní čelist se musí dotknout kolen. Jestli jsem se měl zasmát, nezdařilo se. Tenhle vtip jsem nejspíš nepochopil. Z alba mám pocit, že FC se lehonce pomátli. Připomíná mi to magory, který vyběhnou na fotbalové hřiště nazí jen proto, aby na sebe upozornili. Ano, zdařilo se, ale za jakou cenu? FC se teď snaží šokovat hudbou, která je tak happy, až je to poněkud neslušné. Musím jim přiznat několik bodů za fakt, že stále zůstávají hitmakery a dokazují to v několika písních. V těch ostatních buďto rozesmějou, nebo nudí a nebo znechutí...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.