OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Dobrý album, ale prvé dva albumy jeho sólovej kariéry mám proste radšej.
-bez slovního hodnocení-
Balada o ocich topicovych, co skladba to zasek jednoznacne plny pocet
-bez slovního hodnocení-
Pre mna po BARK AT THE MOON a OZZMOSIS tretie najlepsia sleha.
Proč už se nic podobného nedělá? Kromě skvělých kytar mistra Zakka, svěží atmosféry a opět výborného hlasu znovuzrozeného (po x-kráté :D) ozzyho také skvělé texty. Jednak ty absolutně bezstarostné (Desire, I don't wanna change the world), někdy až lehce debilní, ale o to vtipnější (Mr. Tinkertrain), přes takové ty ''polovážné'' (S.I.N., Time after Time), k těm vážnějším jako jsou Majstrštyk ''No more Tears'' se skvělou basou, chytlavostí a ozdobená perfektním sólem, nebo po ''Crazy Train'' snad nejznámější skladba slaďák ''Mama, i'm Coming home'', který se dodnes hraje jak na rock-metalových, tak na komerčnějších rádiích a mají ho rádi snad všichni. Album uzavírá ohlédnutí za Ozzyho kariérou výborná ''Road to nowhere'', jedna z mých nejoblíbenějších pomalých od ozzyho. Prostě jasných 10, moje obrovská srdcovka, takže prosím: NESAHAT!!!
Naprostá dokonalost. Na tomto albu Ozzy vstal z hudebního hrobu. Kolikrát že se mu to už v životě podařilo? Album bez sebemenší chyby.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Nejlepší skladby: 1.Mama, I'm Coming Home 2.No More Tears 3.Road To Nowhere
mňam mňam
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.