THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hezké album, bylo už lépe, ale Dan Swanö je pouze jeden.
Kapelu znám od prvopočátku a fandím a fandím. Album s číslem LP 2007 je velmi příjemné a moc dobře poslouchatelné. Zpěvák je skutečně hodně dobrý a za tím si stojím. Předcházející album mi stále zní v uších - dobrá práce. Ještě o kapele uslyšíme - moc si to přeji!
jj...Žádný průser to není, jen kvalitně odvedená práce.
Podle mě se žádnej pruser nestal a album se povedlo a moc pěkně se poslouchá
Pořád tvrdím, že "Closing Chronicles" a "I" byly nejlepší a co přišlo po nich už je jenom tu lepší (Invisible), tu slabší (Alive Again, White Darkness) odvar. Každopádně tohle album na můj vkus už nějak moc zapáchá retrem (třeba ty přímo kur...ky rozlezlé a unylé klávesy, ach jo ..). Dane, neuraz se (doufám, že tím na sebe nepřivolám krevní mstu nebo tak něco:-), ale jako dlouholetý zažraný a oddaný fanda všeho co natočíš si to snad můžu dovolit říct - angažování Daga do kapely byl sakra blbý nápad. Jeho hudební postupy mi vůbec nesedí a já jenom bezradně album od alba pozoruju jak táhne sound kapely nějam do sedmdesátých let. Nightingale jako one-man projekt byl o moc větší sranda, fakt. Tohle je za šest. A půl. Po známosti.
Nic extra poburujuce, len prijemene, ale vlastne ine ambicie ani nema... takze jazz
-bez slovního hodnocení-
pohodova muzika.
Za zvýšenou laťku u minulých alb jen za 50%, 'To My Inspiration' za 100%
Dan byl v době skládání materiálu pro tuhle desku čerstvě po rozvodu a proto složil veškerou hudbu jeho bratr Dag a to je přesně kamenem úrazu - suverénně nejslabší album Nightingale.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.