OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Megadeth vydali svojí nejlepší desku za tohel desetiletí.Povedené Intro,44 minutes,bodies,endgame,hardest part,head crusher,The Right go insane jsou skvělá songy.Broderick dá svými skělými soly připoměnout kytarovému mágovi Martymu Friedmanovi .Vše zabaleno ve skvělém zvkuku.Tohle album rozhodně patří mezi ty nejlepší co Dave vydal a řadim ho i tesně nad Cryptic Writings.
-bez slovního hodnocení-
Nudaaaa!!!!
-bez slovního hodnocení-
Posledni deska s fajn feelingem byla "The System has Failed" :-(
Nový Megadeth obsahujú všetky črty charakteristické pre túto kapelu. Výbušnosť, melodie, gitarové súboje (zvlášť sóla sú skutočne obdivuhodné), aj ten spev/nespev pána Mustaina...to všetko tam je. Napriek tomu albumu predsa len niečo chýba na to, aby sa stalo skutočnou klasikou. Všetko je to až príliš profesionálne, trochu viac srdca by to chcelo...
Ak si to porovnám s "Countdown To Extinction", tak je tento album až zúfalo prázdny, plochý a jednotvárny. Na pomery súčasnej muziky slušný nadpriemer. Ach. To sa snáď človek už nedočká kvalitného albumu svojich starých hrdinov?
Profesorské, učebnicové, totálně dotažené, kytarově až obludné, naprosto prázdné. Tohle se mi honí hlavou při poslechu Endgame. Kytarové etudy neberou konce, až se skoro musím smát. Recenze je v podstatě přesná a bodování koresponduje s energií, kterou lze vnímat např. při poslechu Rust In Peace. Přesto dám více, neboť jsem jeden z těch, kteří podobné desky "buying", jak výstižně napsal níže Mbody, a vážím si tudíž Musteinova smyslu pro povinnost vůči podobným týpkům jako jsem já:). Půl bodu navíc za intro, které mně co do rhythm guitar spíše než Manowar 1988 (opět Mbody:)) připomíná Running Wild 1989:).
Tak tohle album podle mě není špatné, zdá se, že MegaDeth začli znova pořádně trashovat, sice kapku jinak ale to neva. Nejlepší moment desky je podle mě hned první plnocenný song a to je This Day We Fight... která potvrzuje jak je tato sestava silná, v mašině se to hnulo, bicí jedou jako o život, strojvedoucí Mustaine spolu s asistentem Broderickem odsekávají riffi a mám takový pocit, že Broderick je i na stejné úrovni jako Dave. James Lomenzo po celou desku odvádí poctivou práci, nic víc ale ani nic míň (ale občas nějáká tak bassová figura zůstane v paměti). Velice kvalitní práci odvádí i bicmen Shawn Drover, sice je to občas úspornější ale šlape to, jede to a to téhle mašině stačí. Její největší zbraň je totiž sprintující dvojice Broderick, Mustaine... Tahle deska má i špatné momenty, ale ty se hned přemažou něčím dobrým (nudná instrumentálka, prvoplánová balada, The Right to Go InSane od kterého jsem vzhledem k začáteční base čekal nějaký větší nátisk) ale zase je zde i dosti světlého ( již zmiňovaný This Day We Fight, Head Crusher, 44 Minutes ale i ten 1,320´ není úplně špatný) Album špatné není ale žádné Tornado of Souls, Holy Wars nebo In my Darkest Hour zde ne a ne najít, chybí mi tu hitovka. Dávám 7,5
Po naprosto nevýrazném předchůdci se jedná o příjemné osvěžení. Skladby příjemně plynou, Broderick skvěle sóluje, Dave obstojně frázuje... Vlastně je všechno v pořádku, jenže já se budu spíše vracet ke klasickým peckám, které jsou nadčasové. Zde nenacházím opravdové mrdy (v tom nejlepším slova smyslu) jako byli a stále jsou "Holy Wars....", "Hangar 19", "Wake Up Dead", "Addicted To Chaos" a spousta dalších. Proto takové hodnocení, jaké dávám... BTW Darkmoorova recenze je naprosto v pořádku a je velká škoda, že se z fanoušků Megadeth začínají stávat křupani netolerující jiný pohled, než je ten jejich - jediný správný.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.