NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
Návrat k tomu, co vždy uměli Judas nejlépe. Možná trochu sázka na jistotu, ale aspoń jim to zachránilo život. Hudebně mě to baví ale méně než Jugulator ( jsem fanda experimentů). Ale Ripper opět excelentně zapěl. Jen škoda, že byl odejit takovým způsobem. A taky ta stopáž je vražedná. Ale jinak velmi solidní práce.
mozna posledni slusny album Judas, pak uz nam ten hevik zdedkovatel :)
Owens+1bod-jinak mě to jednoduše nebaví.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
toto už je iná kávička naštastie...
Ripper Owens se rozezpíval a válí to s pardálama jak se sluší. Neříkám, že nejsem rád když se vrátil k JP Rob Halford, ale kdyby se tak nestalo vůbec bych se nestrachoval o budoucí kariéru jidášů, protože to co předvádí na Demolition, to je radost poslouchat. Kdyby bylo album o 2-3 skladby kratší, tak je dokonalé.
-bez slovního hodnocení-
Zase fantasticky Tim Ripper Owens co dodat
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Veľmi zaujímavý album.Judas Priest zase dokázali,že sa nemusia opakovať.Jasný dôkaz toho,že vždy hladeli vpred.
-bez slovního hodnocení-
Pro mě se jedná o kompromis mezi moderními (Jugulator) a klasickými Judas Priest. Přetrval moderní zvuk z Jugulatoru (i když už ne z takovými koulemi), za mikrofonem je stále Ripper, který se ale mnohem častěji "trefuje do huby" Halfordovi. Jsou zde ke slyšení klasické postupy (např. Machine Man, Devil Digger a Metal Messiah). Pohříchu zde chybí z klasických alb fantastická sóla :(( Moderní stránku symbolizují např. One To One, In Between, Subterfuge či Cyberface. Nelze ani opomenout slušné pomaláče Close To You a Lost And Found. Pro mě nejlepší songy: Hell Is Home, In Between, Cyberface a Metal Messiah.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.