OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pohodove pocuvanie!
Kdyby všechny písničky odsýpaly jako Reign of Terror bylo by to za 8..takhle..
-bez slovního hodnocení-
Veľmi slušný album. Rozhodne som čakal niečo horšie.
Půlka 10, zbytek 6 = průměr 8. Fakt nevím, kam se budou vyvíjet dál ... když se navíc rozdělili.
Bod navíc jsem si schoval pro následovníka. Mám je prostě rád, nic s tím neudělám:)
-bez slovního hodnocení-
Nejlepší skladby: 1.Reign of Terror 2.On the Way to Ainor 3.Lost in Cold Dreams
Tak po styroch sustredenych pocutiach mozem objektivne hodnotit a tentokrat padnu i kriticke slova. Uvod albumu je ako uz to byva dobrym zvykom velmi slusny. Po posobivom intre nasleduje uvodna a pre mna aj najlepsia skladba albumu Sea Of Fate. Po tejto strhujucej hitovke sa v nasledujucej skladbe z tempa nezlavi sloha opat velmi dobra ale celkovy dojem trochu kazi nenapadity refren. Naopak skladbu On The Way To Ainor zenie vpred famozny refren. Reign Of Terror tazi zo svojej ponurej atmosfery ale tiez si myslim ze mohla byt spracovana lepsie. V skladbe Danza di fuoco e ghiaccio sa poniekolky krat oprasia klasicke a folkove motivy, ale skladba ako taka prilis nenadchne a povazujem ju za zbytocne dlhu. V minulosti kapela robila omnoho lepsie skladby tohto charakteru. Toto tvrdenie dvojnasobne plati o zaverecnej The Frozen Tears Of Angels, ktora po peknom intre spada do priemeru a Rhapsody na ploche desiatich minut predkladaju svoju bezradnost a v lepsich momentoch osvedcenu rutinu (solovanie pana Turilliho je jedine pozitivum). A tak jedina skladba, ktora dycha na chrbat uvodnej je Raging Starfire, ktora jasne pripomenie najlepsie obdobie kapely. Naopak za najslabsiu vec povazujem bezduchu baladu Lost In Cold Dreams, kde sa velmi jasne prejavuje ista krcovitost v skladani. Je to skoda pretoze si myslim ze Rhapsody Of Fire maju urcite naviac. Minule Triumph Or Agony povazujem za jednoznacne lepsie, aj ked treba jednym dychom dodat, ze Rhapsody uz proste nie su tou kapelou, ktora svojim drajvom a bombastickou produkciou rucala hradby. Napriek tomu hodnotim pomerne vysoko hlavne za technicku dokonalost.
slusne intro a pak prvni dva songy..coz jsou i na pomery Rhapsody pomerne nudne sypacky... rikam si to nam to pekne zacina..ale Reign of Terror je fajn..Danza di, slouzi spise jako zpestreni a kdby byla o dve minuty kratsi tak by byla i zazivnejsi..Raging starfire je opet uder do cerneho a za zminku stoji i On the way to Ainor.... zaverecna Frozen tears je asi nejslabsi dlouhou skladbou Rhapsody kterou vzdy najdeme na konci alba..neni vylozene spatna, ale na kazdym albu byly zkratka lepsi... vychazi mi z toho polovina vybornych a polovina veci vysumi do ztracena.. Asi nejslabsi album..
agónia pokračuje
dobré album a posluchačovo ucho vydrží svěží až do konce :) Např on the Way to Ainor je bomba song!!
Najlepší album novej ságy, krochkám blahom z návratu Turilliho arpedžových onanií... Slabú skladbu som nenašiel, dospelý a prepracovaný power neo classical aj pre náročnejších... Dawn of Victory zase neprekonané, ale pevne verím, že na ďalšej fošne už sa to pretrhne... :)
Tento album mal nasledovat hned po Power Of The Dragonflame. Na Rhapsody mam slabost a som rad ze sa vymanili spod vplyvu Gayowar, konecne pochopili, ze zaklad je dobry song a nie megaorchestralne intra, recitacie a trojminutove zborove "aaah,oooh". Btw: Reign of Terror je na pomery kapely zaujimavy ulet, trochu mi to pripomina kapelu DivineFire.
Ono je to s Rhapsody Of Fire v podstatě jednoduché! Tomu. kdo je měl rád i po Rain Of Thousand Flames, se nové album bude také líbit, protože se jedná o jejich klasickou (ve významu podobnou) tvorbu, a tomu, komu nic neříkali dříve, nad nimi jen mávne rukou. Ja bych se zařadil do první skupiny, přestože ještě kupř. takové Symphony Of Enchanted Lands II se mi líbilo moc, následovník Triumph Of Agony už tak dobrý nebyl. Nové album tedy pokračuje ve stopách svých předchůdců (a to samozřejmě i textově), i když bombasticko-hollywoodské produkce ustoupily a je zde větší důraz na sóla a kytarovou práci. Některé songy dokonce příjemně překvapí (např. 2 nejlepší věci - Crystal Moonlight a Reign Of Terror s téměř black metalovým zpěvem).
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.