INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pohodove pocuvanie!
Kdyby všechny písničky odsýpaly jako Reign of Terror bylo by to za 8..takhle..
-bez slovního hodnocení-
Veľmi slušný album. Rozhodne som čakal niečo horšie.
Půlka 10, zbytek 6 = průměr 8. Fakt nevím, kam se budou vyvíjet dál ... když se navíc rozdělili.
Bod navíc jsem si schoval pro následovníka. Mám je prostě rád, nic s tím neudělám:)
-bez slovního hodnocení-
Nejlepší skladby: 1.Reign of Terror 2.On the Way to Ainor 3.Lost in Cold Dreams
Tak po styroch sustredenych pocutiach mozem objektivne hodnotit a tentokrat padnu i kriticke slova. Uvod albumu je ako uz to byva dobrym zvykom velmi slusny. Po posobivom intre nasleduje uvodna a pre mna aj najlepsia skladba albumu Sea Of Fate. Po tejto strhujucej hitovke sa v nasledujucej skladbe z tempa nezlavi sloha opat velmi dobra ale celkovy dojem trochu kazi nenapadity refren. Naopak skladbu On The Way To Ainor zenie vpred famozny refren. Reign Of Terror tazi zo svojej ponurej atmosfery ale tiez si myslim ze mohla byt spracovana lepsie. V skladbe Danza di fuoco e ghiaccio sa poniekolky krat oprasia klasicke a folkove motivy, ale skladba ako taka prilis nenadchne a povazujem ju za zbytocne dlhu. V minulosti kapela robila omnoho lepsie skladby tohto charakteru. Toto tvrdenie dvojnasobne plati o zaverecnej The Frozen Tears Of Angels, ktora po peknom intre spada do priemeru a Rhapsody na ploche desiatich minut predkladaju svoju bezradnost a v lepsich momentoch osvedcenu rutinu (solovanie pana Turilliho je jedine pozitivum). A tak jedina skladba, ktora dycha na chrbat uvodnej je Raging Starfire, ktora jasne pripomenie najlepsie obdobie kapely. Naopak za najslabsiu vec povazujem bezduchu baladu Lost In Cold Dreams, kde sa velmi jasne prejavuje ista krcovitost v skladani. Je to skoda pretoze si myslim ze Rhapsody Of Fire maju urcite naviac. Minule Triumph Or Agony povazujem za jednoznacne lepsie, aj ked treba jednym dychom dodat, ze Rhapsody uz proste nie su tou kapelou, ktora svojim drajvom a bombastickou produkciou rucala hradby. Napriek tomu hodnotim pomerne vysoko hlavne za technicku dokonalost.
slusne intro a pak prvni dva songy..coz jsou i na pomery Rhapsody pomerne nudne sypacky... rikam si to nam to pekne zacina..ale Reign of Terror je fajn..Danza di, slouzi spise jako zpestreni a kdby byla o dve minuty kratsi tak by byla i zazivnejsi..Raging starfire je opet uder do cerneho a za zminku stoji i On the way to Ainor.... zaverecna Frozen tears je asi nejslabsi dlouhou skladbou Rhapsody kterou vzdy najdeme na konci alba..neni vylozene spatna, ale na kazdym albu byly zkratka lepsi... vychazi mi z toho polovina vybornych a polovina veci vysumi do ztracena.. Asi nejslabsi album..
agónia pokračuje
dobré album a posluchačovo ucho vydrží svěží až do konce :) Např on the Way to Ainor je bomba song!!
Najlepší album novej ságy, krochkám blahom z návratu Turilliho arpedžových onanií... Slabú skladbu som nenašiel, dospelý a prepracovaný power neo classical aj pre náročnejších... Dawn of Victory zase neprekonané, ale pevne verím, že na ďalšej fošne už sa to pretrhne... :)
Tento album mal nasledovat hned po Power Of The Dragonflame. Na Rhapsody mam slabost a som rad ze sa vymanili spod vplyvu Gayowar, konecne pochopili, ze zaklad je dobry song a nie megaorchestralne intra, recitacie a trojminutove zborove "aaah,oooh". Btw: Reign of Terror je na pomery kapely zaujimavy ulet, trochu mi to pripomina kapelu DivineFire.
Ono je to s Rhapsody Of Fire v podstatě jednoduché! Tomu. kdo je měl rád i po Rain Of Thousand Flames, se nové album bude také líbit, protože se jedná o jejich klasickou (ve významu podobnou) tvorbu, a tomu, komu nic neříkali dříve, nad nimi jen mávne rukou. Ja bych se zařadil do první skupiny, přestože ještě kupř. takové Symphony Of Enchanted Lands II se mi líbilo moc, následovník Triumph Of Agony už tak dobrý nebyl. Nové album tedy pokračuje ve stopách svých předchůdců (a to samozřejmě i textově), i když bombasticko-hollywoodské produkce ustoupily a je zde větší důraz na sóla a kytarovou práci. Některé songy dokonce příjemně překvapí (např. 2 nejlepší věci - Crystal Moonlight a Reign Of Terror s téměř black metalovým zpěvem).
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.