OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Výborné...ale co když to umí ještě líp?
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Prvy "pesnickovy" album od Neurosis, ziadny jednotiaci koncept ako v pripade predoslych sa tu nekona. Prekvapenia sa urcite najdu, ako napr na vkus Neurosis az nezvycajne optimisticky posobiaca "Heart For Deliverance", nervna "Bleeding The Pigs", folkovo ladena "Casting Of The Ages", ci "At The Well", ktora dava spomenut na nedostizny album "Eye Of Every Storm". Neurosis nadalej zostavaju post-metalovou No.1
Od kapely znám jen Through Silver In Blood (8/10) a tohle je proti tomu dost nanicovatá záležitost. Pozitivem je, že deska drží pohromadě, ale to je zoufale málo. btw. Kolem Neurosis panuje taková podivná aureola "do těhle se nekope" a společnost jim dělají Suffocation a Meshuggah... ale možná jsem jen trochu paranoidní... :-)
masivne
-bez slovního hodnocení-
asi nerozumiem tejto hudbe a kapele ale podla mna nuda nejake dobre napady sa tam svihnu ale zeby som to popocuval viac ako dvakrat trikrat to asi nie, radsej kratsie a udernejsie
At the Well je vynikající kus, ale jinak mi to celé příjde dost vyvařené. Možná to časem naroste, ale určitě ne tak vysoko jako jsou minimálně tři předešlé desky.
-bez slovního hodnocení-
tento rok je úplne nabitý kvalitou...ale neurosis by som dal tisíc bodov...za všetko...a podakoval by som aj za nezvyčajné zážitky so Scottom Kellym...
asi spolualbum roka (s Ne Obliviscaris - Portal Of I)
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.