OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hm, velmi kvalitní materiál, který se neustále rozvíjí. Můžete poslouchat stále znovu a znovu a stále vás budou překvapovat nové a nové úchvatné okamžiky. Vřele doporučuji.
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Mne se to líbí o krapet víc než jednička a o mnoho víc než Pungent Stench. Tak že dávám...
Tohle mi nic neřiká. Z prvního alba mě zaujala první píseň (a to tak, že hodně), jejíž atmosféra pohřbila pod zem všechny blackmetalový pokusy pět let vpřed i vzad (mimo EMPEROR), vostatní písně byly spíš folkový, což mě nijak nenadchlo. Druhý album mi neřiká vůbec nic. Je to pokus o jakousi monumentalitu, která žádnou extra atmosférou neoplívá, ale monumentální neni. Navíc je to taková bordelózní koule, ve který nejsou slyšet detaily (což nesnášim)... Takový věci nemám rád... I když objektivně vzato to asi jistej potenciál má...
Nevidieť to naživo, tak prepasiem hneď dva veľmi vydarené albumy. A to sa podľa časopisov zdalo, že Schirenc sa zbláznil a začal robiť Therion, viac hodený do nejakého gotického popíku...
Tohle album se HROZNĚ rychle oposlouchá...i když je hodně kvalitní...
dobré...ale zábavnější jsou naživo
i po letech to ma porad tu silu
-bez slovního hodnocení-
Tahle kapela mě překvapila - čekal jsem něco jiného. Je to dost pestré!
Hodně dobrá deska. Tohle jsem od Martina Schirence fakt nečekal.
Me se to docela rychle oposlouchalo, ale spatny to neni.
Skvělý, bombastem a melodičnem oplývající nášup. Na Brutalu 2x nejlepší. Fuck Off Therion, Hollenthon na hrad !!! :)
To mně tam zase seděl :)))
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.