Morbo
7 / 10
Na tomto albu pro mě začíná období pomalé ale postupně se prohlubující ztráty zájmu o kapelu OPETH.
"Deliverance" je vlastně super album. Křišťálová esence OPETH, zádumčivé emoce jsou tu, atmosféra je tu, melancholické melodie jsou tu, drsný metal s rychlými kopáky plynně se prolínající s křehkými akustickými motivy je tu... Ale problém je, že to tu bylo ve skvěle vytříbené podobě už na "Still Life". Nejpozději od "Deliverance" tedy začínají OPETH přešlapovat na místě a tak trochu zbaběle se držet svého bezpečného kopýtka. Příznivci kapely se začali tak trochu dělit do dvou skupin. Pro někoho to byla stále srdcovka a neměli žádný problém s dalším a dalším albem, které znělo stejně jako "Still Life" a "Blackwater Park", pro někoho už to bylo tak trochu jako když opětovná procházka magického hvozdu poněkud ztratí při třicáté exkurzi své kouzlo a člověk si začíná říkat, že přece jenom je to občas jen otravný les, kde zná každý pařez a možná by neuškodilo, kdyby tu bylo povoleno zapálit si oheň a dát si piknik, protože samotná procházka už není taková zábava.
To je svým způsobem prokletí unikátních a stylotvorných kapel. Na jednu stranu je obdivuhodné, že si vybudovali svůj naprosto unikátní zvuk a styl a NIKDO nezní jako oni, na druhou stranu je pro ně nesmírně těžké vymanit se z toho, aby každé jejich nové album neznělo zase stejně. Aby si posluchač neřekl: "No jasně, TOHLE JSOU OPETH! Paráda... No jo, jenže to už znám 5 let." Ta podobnost je příliš výrazná, pokud je přítomna v na scéně ojedinělé muzice.
Nehledě na to, že rozvláčný melancholický ráz spojený s rozvleklou délkou skladeb inklinuje k nudě o to víc.
Nicméně... "Deliverance" nelze jisté kvality upřít. Minimálně se tu objevilo mnoho ojediněle silných hudebních nápadů - v první řadě určitě závěrečná pasáž titulní písně "Deliverance", u které se sice ne příliš povedla její realizace (konkrétně přehnaná repetetivnost), ale její síla je nepopiratelná.