Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tohle album je pro mě trochu oříšek. Emo rock, který osciluje mezi příjemnou energickou ladností a hodně podbízivými a banálními refrény. Ty na efekt stavěné melodie bolí, ale z nějakého důvodu to poslouchám už poněkolikáté. Je to kýč, ale baví.
Němci MAAT jsou další představitelé egyptologického death metalu ve stylu NILE. A vedle například svých krajanů APEP prezentují to asi nejlepší, co v této oblasti v roce 2024 vyšlo. Příjemná procházka mezi hrobkami faraonů.
Indie rocková emařina plná vybrnkávaných smutných songů, které zní jak z doby, kdy emopatka a mrkváče byli posledním výkřikem teenage módy. Solidní a uvěřitelná porce pocitů i atmosféry, jen by to chtělo sem tam trochu víc dynamiky.
Ačkoli Ludva před lety udělil těmto žákům kapitána Kašpárka mrzkou trojku, časem jistě zmoudřel a dnes i on musí uznat, že tato kapela a) má bicí b) drhne velice obstojné bukanýrské retro, u nějž člověk rád hodí dřevěnou nohou. Vidíme se v Písku, vy psi!
Lehce gotický špinavý postpunk ze Záhřebu s výraznou dávkou retro-nostalgie. Podtrhuji slovo punk. Žádný papundekly z kláves a zadumané melancholie, co vás unudí k smrti, ale dost svižná uštěkaná hudba s řádným odpichem.
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
