Screaming for Pleasure
4,5 / 10
To tzv. "prog" a "epické" směřování se šíří jak nákaza. U Iron Maiden jsme si už tak jaksi s povzdechem zvykli na fakt, že to prostě maj rádi "prog", "dlouhé" a prý také i "epické", ale u Nightwish jsem pořád bláhově čekal a doufal, že se rozpomenou na časy ne zase tak dávno minulé a zkusí něco přímočařejšího. Nejspíš jsou pryč doby, kdy jsem byl omámen řízností Wishmastera nebo i toho Amaranthu, ale toto se nese zcela v duchu brutálně prodlužovaného a falešně pompézního eposu v dnes stále modernějším Maiden stylu. Ano, nemohu popřít, že podobně jako v případě The Red and the Black nebo When The River runs deep si i zde na album najdou značně ušpiněné diamanty typu outro u Shoemaker nebo Harvest, ale to je zoufale málo na skupinu, která utvářela svůj žánr. Já, ubohý služebník, klečím na kolenou a prosím: Panebože udělejte to kratší, ať se to dá poslouchat. Nejsem si jistý, jak to cítí ostatní, ale dle mého se za těmi vulgárními slovy "prog" a "epic" skrývá jistá prázdnota a určitý druh únavy či uvědomění si vlastního věku a neschopnosti hrát rychle jako dřív. Já bych jim to ani tak nevyčítal, abych byl upřímný. Ale když si na sklonku kariéry můžou nadělit rychlou a opravdu silnou desku mnou nepříliš oblíbení Judas Priest, tak proč by to nemohli udělat téměř o 2 dekády (v případě Maiden o půl dekády) mladší souputníci?