OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Erupciou číreho zúfalstva sú prvé tóny „Capture“. „O krok bližšie niekam... O krok bližšie nikam,“ hlas je pílkou zarezávajúcou sa hlboko do drene poslucháča; Alan Dubin predvádza vrcholné divadlo totálnej agónie. O tom sú KHANATE od svojich prvopočiatkov a neinak tomu je na „Capture & Release“, dvojskladbovom, ale takmer trištvrtehodinovom EP. KHANATE si z domovského prístavu Southern Lord odskočili splatiť dlh vydavateľstvu Hydra Head (vlastnenom Aaronom Turnerom z ISIS, na ktorých koncerte sa O'Malley a Plotkin stretli), ale na svojom zvuku zmenili len pramálo. Napriek tomu je „Capture“ jedným z najsilnejších kúskov zo „spevníka“ tejto skutočne extrémnej kapely. Kĺzanie prstov po hmatníku a rozložené akordy z „Things Viral“ ustúpili kontinuálnemu, „sunnovskému“ basovému brumu („Capture & Release“ dokáže rozvibrovať nábytok, posluch na slúchatkách je polovičným zážitkom). Trikom KHANATE je schopnosť vnútornej gradácie v rámci predlhých skladieb. Jednotlivé nástroje sú permanentne v stave zdanlivého fadeoutu – zrazu na sekundu všetky súčasne zmĺknu, aby v ďalšom okamihu unisono vybudovali hlukovú stenu, okamžite po vztýčení sa rútiacu späť na zem. A znova.
KHANATE sú na rozdiel od dnes známejších SUNN O))) „klasickou“ skupinou v tradičnom obsadení spev-gitara-basgitara-bicie. Druhá polovica EP, takmer polhodinová „Release“, je však netypicky blízko ambientu či „čistému“ drone, veľká časť skladby je de facto sólom pre vokál. Decentné použitie elektroniky v úvode nie je predzvesťou hlukovej smršte, ale valivého oblaku vnútorných pochýb. „A všetko, čím si, leží na zemi/Polámaná, otvorená a vytekajúca/Listy nasakujú, pijú/Si krvou/To je všetko,“ znie sebaspytujúci Dubinov rev a apokalyptický rozmer hudobnej zložky mu len dodáva na naliehavosti. KHANATE nerezignovali na zdelenie, ale sú alternatívou k tradičnému poňatiu hudby, ktorá často slúži ako katalyzátor tryskajúcich emócií. Kým s martýrom Jonasom Renksem a jeho KATATONIOU si môžete o ďalšom a ďalšom životnom údere pod pás spievať, s KHANATE sa ho chtiac-nechtiac dotknete sami.
Nebudem sa snažiť hľadať, čo je lepšie. KHANATE sú jednoznačne javom, ktorý vie napodobniť nanajvýš sám seba. Ani „Capture & Release“ zrejme neprekvapí nikoho, kto sa s touto inkarnáciou tvorby Stephena O'Malleyho už stretol. To však nič nemení na oceľovej sile stisku, ktorým vás táto nahrávka chytí pod krk. Chytí & (ne)pustí.
„Capture & Release“ zrejme neprekvapí nikoho, kto sa s touto inkarnáciou tvorby Stephena O'Malleyho už stretol. To však nič nemení na oceľovej sile stisku, ktorým vás táto nahrávka chytí pod krk. Chytí & (ne)pustí.
8 / 10
1. Capture
2. Release
Dead & Live Aktions (DVD) (2005)
Capture & Release (EP) (2005)
Things Viral (2003)
Khanate (2001)
Datum vydání: Sobota, 27. srpna 2005
Vydavatel: Hydra Head
Stopáž: 43:18
Produkce: James Plotkin
Studio: Seizure Palace, SIR+Music Building
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.