Neúnavné stoupání točitým schodištěm ve spirálách rolující hudební askeze je moje, poněkud pokřivená, interpretace hudby, kterou nabídli JESU v roce 2004 na svém bezejmenném debutu. Skladby mi evokovaly šouravé kroky senilního stařečka, roztřeseně poklepávajícího bodcem opatlané hůlky, hučení ventilátorů vyhánějících páru z kuchyně domova důchodců a šramoty nervózně poposedávajícího schizofrenika, který se nadopovaný prášky upíná k jedinému cíli, a to neohrabanými prsty ubalit z novin a levného tabáku svou další cigaretu.
Aktuální počin „Silver“ sice není plnohodnotné album, jen osmadvacet minut dlouhé EP, představuje však jakési mezipřistání (tak na mě alespoň působí), při kterém skupina jistě potěší ty, kterým se líbila předloňská deska, ale jsou zde v trochu skryté formě zapracovány i nové prvky. První dvě sklady totiž získávají odlišný nádech, než byl onen deprimovaný valčík táhnoucí se eponymním albem. JESU zřetelně naznačují, že z celkem úspěšného debutu nehodlají vypočítavě těžit, ale že jsou vize Broadrickovy party široce přístupné dalším vlivům, takže „Silver“ můžeme brát tak trochu jako předzvěst zajímavě barevnějšího výrazu, ke kterému (jak doufám) budoucí JESU směřují.
Čtverka skladeb se dá při lehkém přivření oka rozdělit na dvě obsahové a z mého pohledu i kvalitativní části, kdy první dvojice skladeb představuje poněkud rozvinutou, probarvenou a v pocitové rovině ne tolik depresivně ubíjející hudbu, ze které je zřetelně cítit snaha o vývoj. Úvodní „Silver“ (jediná skladby, kde můžete slyšet Parsonsovy živé bicí) nabírá překvapivě vzletnou podobu, kterou sráží do ponurosti pouze utahané tempo a hrubě rezonující kytarové tóny. Nebýt zvukové stránky, dostali bychom se snad až někam do kolébavých poloh relaxační hudby. Ve druhé „Star“ pak získala dříve účelově stereotypní až ubíjející depresivní hudba na značném tempu, programovaná bicí ženou skladbu nekompromisně vpřed a kolovrátek točící jednoduché motivy rozmotává emoce do pro nepřipraveného posluchače poněkud vstřícnější polohy, kterou umocňuje i zastřeně prozpěvující vokál, jehož až vesele houpavá linka do jisté míry smazává temnou atmosféru valivé zvukové hmoty.
O co přívětivěji působí „Star“, o to temnější vám pak bude připadat následná „Wolves“, hrnoucí se v nezadržitelné disharmonické lavině samplových akordů, které se krčí v závětří kytarových destrukcí. Konečnou disonanci pak nabízí závěrečná „Dead Eyes“, kde se deformované zvuky taví v kolovrátku klapajícího mlýnského kola, hlukové vlny neúnavně narážejí do nehostinného kamenitého břehu, aby s neúprosnou pravidelností padaly zpět pod sonickou hladinu zatvrzelostí poháněného vlnobití. Při troše fantazie uslyšíte i skučícím větrem deformované a třeštícím příbojem kryté zvony, ty varují zbloudilé nešťastníky před nebezpečnými útesy měnícími posluchačovu víru v hudební logiku na nutnost smíření se s hromadou z Orfeova chlívku vykydaných zvuků.
Druhá část EP je rozhodně temnější, ale z pohledu JESU (i v kontextu dnes celkem rozšířených depresivnějších stylů) poněkud tradiční. JESU tak jako by řekli pozor, v budoucnu se dá čekat ledacos, ale vzápětí dali sobě i posluchačům pohov a pohodlně usazeni si jen tak pohráli. Nejsem si jist, co z toho vzejde, ale ta „světlejší“ tvář z prvních dvou skladeb je pro mě zajímavější, takže je asi zřejmé co bych chtěl od JESU slyšet příště.