Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď som pred piatimi rokmi (september 2002) hovoril s Tommym Talamancom, lídrom SADIST, síce rezolútne nevylučoval návrat, no reunion pokladal za viac, než nepravdepodobný. V tej dobe si štvorica muzikantov založila „macabroidný“ projekt THE FAMILI (stále existuje), Tommy okrem toho hrával so svojim bratom v elektronickej kapele CRUST (kto chce vedieť viac, nech sa pozrie na stránku Talamankovej agentúry) a vyzerali nadmieru spokojne. O to viac ma prekvapilo, že SADIST už majú na svojom konte nielen reunion, ale aj novú radovku a klip.
Určite ma tento comeback potešil viac, ako mnohé síce dlho avizované, ale neproduktívne návraty hviezd rokov minulých. Reunion sa im podarilo zrealizovať v zostave, v ktorej fungovali po vydaní albumu „Lego“ a myslím, že nestrelím capa, ak poviem, že aj v najsilnejšej. Ale prejdem radšej k veci. Na novinke s názvom „Sadist“ sa Taliani odklonili od smerovania, ktoré nabrali vydaním albumu „Lego“ a hudobne sa vrátili k svojmu najúspešnejšiemu obdobiu („Tribe“ a „Crust“). Toto porovnanie však neberte tak, že SADIST len sprosto okopírovali albumy, ktoré im kedysi priniesli relatívnu slávu a úspech. Určite nie. „Sadist“ síce neprináša nič radikálne nového, no chlapi na ňom rozvíjajú svoju tvorbu zo spomínaného obdobia a ide im to v rámci nastavených mantinelov vcelku dobre. Album začína introm „Jagriti“ (v jazyku Hindu „precitnutie“), ktoré evokuje zasnívaný odkaz albumu „Tribe“. Hneď nato sa podstatne dupne do kroku druhým songom „One Thousand Memories“, pri ktorom sa zas pripomenie „Crust“. No aktuálna novinka nie je len o minulosti, pozerá sa aj dopredu a aj napriek tomu, že už v mojom prehrávači bežala nespočetne krát, stále na nej objavím niečo zaujímavé a predtým nepostrehnuté. Ako hostí si SADIST pozvali na nahrávanie perkusionistu Dada Sezziho a klávesáka Claudia Simonettiho, ktorí majú bohaté hudobnícke skúsenosti a môžem potvrdiť, že hoci na album prispeli len v malej miere, prispeli o to kvalitnejšie. Tommy Talamanca okrem kvalitných, hobľujúcich gitarových partov nahrával aj s mandolínou, bouzouki, sitárom, klávesmi a pianom. Skvelý muzikant, ktorý je autorom väčšiny hudby na albume, sa tu poriadne pohral, až je miestami možné pochybovať o tom, či materiál aj dokáže naživo zahrať. Veď keby som ho nevidel hrať na vlastné oči, neveril by som, že stíha obsluhovať naraz gitaru a klávesy, no tento človek takéto kúsky predvádza na počkanie... pritom ani jeden nástroj vyložene neflákal. Najviac mi jeho gitarové umenie imponuje v pasážach mäkších a netlačiacich na pílu (napríklad „Kopto“), pokojne by som ich na novinke prijal aj viac, no na druhej strane SADIST musí byť aj tvrdý a poriadne „hnetajúci“ („Invisible“). Okrem tých hráčskych nám predviedol Tommy aj svoje producentské schopnosti. Album sa nahrával a mixoval v jeho vlastnom štúdiu Nadir a uplatnil pri tom svoje dlhoročné skúsenosti. Výsledok je taký, že ani pri najlepšej snahe neviem, čo by som novinke vytkol po zvukovej stránke. Ale vráťme sa späť k hudbe. Rytmická sekcia kapely je kapitolou samou o sebe, kvalitné výkony, úžasna rytmika a zvukomalebnosť. Či už Alessio za bicími, alebo Andy s basgitarou, dalo by sa tu písať mnoho... ja napíšem jediné: neopísateľná krása. Koho som ešte nespomenul? Trevora? Je to vôbec on? Áno, spev sa radikálne zmenil. Trevorov vokál je oproti jeho výkonom na „Crust“ a „Lego“ viac extrémnejší (škriekavejší) a ihneď ma napadla podobnosť so zmenou vokálu Chucka Chuldinera na The Sound Of Perseverance. Hoci samotný Trevorov výkon nie je dychberúci, do produkcie skupiny sa hodí bez akýchkoľvek pripomienok a hotovo.
Čo povedať záverom? Asi by ma SADIST ešte viac potešili, ak by pokračovali v tvorbe z albumu s dvojcumľom, no „Sadist“ je pre mňa príjemným prekvapením. Vrátila sa jedna z mojich najobľúbenejších skupín, teším sa... no na druhej strane dvíham varovne prst! Tento návrat je síce výborný, no nech SADIST ani nenapadne zaspať na vavrínoch. Pri ďalšom stretnutí už nemusím byť takýto ústretový.
1. Jagriti
2. One Thousand Memories
3. I Feel You Climb
4. Embracing The Form Of Life
5. Tearing Away
6. Kopto
7. Excited And Desirous
8. Different Melodies
9. Invisible
10. Hope To Be Deaf
11. Sadist
Diskografie
Season In Silence (2010) Sadist (2007) Lego (2000) Crust (1997) Tribe (1996) Above The Light (1993) Black Screams (demo) (1991) Black Screams (EP) (1991)
Výtečná deska! Italský kult SADIST nenavazuje (raději?) na rozporuplně přijaté „Lego“ a obrací svoji pozornost proti proudu času, tedy ke zlatému tvůrčímu období ve jménu „Crust“ a „Tribe“. Ne, že bych si nerad hrál se stavebnicemi, ale sedm let staré lego mě nikdy nedokázalo úplně pohltit, dokonce i dnes se ho vydávám skládat s určitou opatrností. To s aktuálním self-titled záznamem je to zcela opačně. Techno death metaloví věrozvěstové chytili druhý dech, instrumentálně vymazlený techno death znovu rezonuje velkou silou, skoro jako za jejich mladých let. Ono slovíčko „skoro“ odkazuje na nedostatek v podobě občasných repetic, převážně pak z „Crust“. I přes to je „Sadist“ horkým kandidátem na nejvyšší příčky v letošním top ten bilancování.
4. července 2007
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
OMEN
9,5 / 10
Na zaciatku dost nepristupne pre mna, ale teraz je to uz ok
24.02.2008 z 8,5 na 9,5/10
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.