Bezprostředně po absorbování předchozí neslané-nemastné kolekce „Stabbing The Drama“, bylo celkem jasné, že na další nahrávce s logem SOILWORK budou muset začít lámat chleba i ti největší optimisté. Právě „Sworn To A Great Divide“ mělo seveřanům poskytnout poslední šanci jak znovu získat kredit tak pošetile ztracený kdesi v polovině „Figure Number Five“. Na výběr byly jen dvě cesty, první by se rovnala téměř zázračnému vzkříšení, druhá pak neodvratnému pádu rovnou do suterénu přímo mezi kompletně vyždímané trosky bývalých genre leaderů. I ze své pozice věčného architekta vzdušných zámků jsem daleko více než překvapivý návrat v plné síle očekával jen předvídatelný útok vyhladovělého a zbídačeného tvora, který se kdysi plným právem nazýval „Predátorem“. A nakonec jsem se i dočkal. Bohužel.

Poslední plamínek víry v zázrak rázně uhasil sám předák Björn Strid, když „Sworn To A Great Divide“ označil znepokojivým štítkem „best of album“ a ještě navíc přihodil zaručenou hlášku o částečném návratu k „Natural Born Chaos“. Ano, čtvrtá deska SOILWORK je sice vynikající, nicméně na druhou stranu vymezuje i období, od kterého Švédové opouštějí výsadní pozice konstruktérů neo-thrashových dějin a s definitivní platností se přesouvají na standardizované židličky dělníků sériové výroby. Z útrob jejich povedené linky ještě vzejdou dva kotoučky, pravda, pěkně naleštěné, tak líbivé ale současně i prosté oné touhy expandovat a rozvíjet se tak jako v době vydání přelomového záznamu „A Predator´s Portrait“. Po dvou letech nečinnosti SOILWORK znovu rozrážejí brány studia, se stoickým klidem oprašují automat na pásovou výrobu desek a s oslavnými litaniemi na rtech předkládají světu další přísně normovaný výlisek. Doufám, že si nemyslíte, že to bude stačit.

Po pravdě řečeno, od „Sworn To A Great Divide“ jsem očekával alespoň standard, tedy nic více než pár melodických skladbiček, nůši chart-breaking refrénů a když se zadaří, tak i nějaký ten nostalgický flashback odkazující na čistě thrash metalovou minulost kapely. Jenže ono nakonec nevyšlo ani tohle. Jasným mínusem alba je absence ostřejších momentů, dejme tomu po vzoru „Blind Eye Halo“ z předcházející řadovky „Stabbing The Drama“. Sám „Speed“ Strid v předvečer vydání desky sice sliboval jisté přitvrzení, nicméně pravý opak je pravdou, skutečně důrazných riffů je na nové nahrávce SOILWORK ještě méně než pověstného šafránu (pro pořádek podotýkám, že sladkým croissantem v podobě „The Pittsburgh Syndrome“ mě rozhodně neopijete). Nepříjemné překvapení s pořadovým číslem dvě mají na krku vylouhované, až podezřele sterilní refrény. Zatímco i nejslabší alba diskografie Švédů dokázala nabídnout hned několik jasně zapamatovatelných skladeb, „Sworn To A Great Divide“ v tomto směru výrazně zaostává. Ano, „Breeding Thorns“ nebo „Your Beloved Scapegoat“ vrcholí důstojně, leč k úspěšnému dosažení líbivých met typu „Stabbing The Drama“ nebo „Rejection Role“ tentokráte chybí celé míle. Jako jediný ostrůvek uprostřed klidného šedého oceánu vnímám osmičku „As The Sleeper Awakes“, alespoň trochu důraznou skladbu, kde Björn dokonce vytáhne zpoza hrdla tolik potřebný drsnější rejstřík.

Inu, odchod kvalitního songwritera a současně i jednoho ze zakládajících členů, Petera Wicherse, se na výkonnosti SOILWORK podepsal více než by bylo zdrávo. První album bez účasti zručného kytaristy sice neznamená vyložený propadák, nicméně jeho obsah bohatě stačí na to aby do posledního puntíku naplnil nelichotivý statut nejslabšího materiálu kariéry severských ex-thrasherů. O budoucnost kapely však strach nemám, vždyť jen za oceánem se do poliček místních příznivců zcela jistě rozkutálí ještě více než oněch 55.000 kopií, na kterých je dneska „Stabbing The Drama“.

Jak hodnotím předchozí desky:
Steelbath Suicide [7/10]
The Chainheart Machine [9/10]
A Predator´s Portrait [9.5/10]
Natural Born Chaos [8/10]
Figure Number Five [6/10]
Stabbing The Drama [6.5/10]