Američtí ENABLERS vás na svém třetím albu můžou velmi lehce oklamat. Ležérní nálada úvodní skladby „A Blues“ se snaží vzbudit dojem ospalé nahrávky, která si pohrává s omezeným rejstříkem poklidných emocí, čemuž výrazně napomáhá recitování Peta Simonelliho. V jeho hlase se mísí zkušenost a nadhled starého harcovníka, který má své mladické rebelantství už za sebou. Hudební doprovod se prozatím drží na uzdě a zpočátku jen dotváří příjemnou kulisu pro Simonelliho přednes.

Právě zde spočívá ošidnost prvního dojmu z hudby této čtveřice. Atmosféra uvolněné odevzdanosti už nebude mít dlouhého trvání. V „The Destruction Most Of All“ se poklidná hladina emocí začíná čeřit. Kytary přidávají na intenzitě, zvuk začíná být nahuštěnější a sevřenější a hlas ústředního recitátora opouští svůj klid. ENABLERS jsou vskutku rafinovanou partičkou, která se tváří jako strejdové, kteří si chodí po večerech do nočních barů přivydělávat brnkáním blues, aby vzápětí sundali masky neškodných tatíků a trefným slovem a nenápadnou psychedelickou hudbou se trefovali přímo do černého. Jejich nasazení a ostrost nespočívá v přímočaré tvrdosti a do všech stran prýskajících vzteklých emocích. Právě naopak. S nadhledem, mazáckou zkušeností a nepochybným stigmatem zvrhlé zlomyslnosti pečlivě budují napětí každé skladby.

Hudba se prolíná se Simonelliho deklamacemi. Místy zní výrazněji a do popředí se dostávají strukturované a příjemné melodie vzájemně se prolínajících kytar, jindy je zase kladen důraz na sílu slov lyrického sdělení a hudba jakoby tak trochu ustupovala do pozadí. Zvláštní a těžko zařaditelné hudební pojetí ENABLERS mi v těch vypjatějších polohách připomene například známý hit Henryho Rollinse a jeho bandu „Liar“ z roku 1994, ale v případě recenzované partičky přeci jen v poněkud méně zuřivém balení. Hlasové projevy Peta Simonelliho se nepouštějí do expresivních poloh, ale víceméně se pohybují po škále od nezaujatého a poklidného deklamování do stavu, který by se dal stručně charakterizovat jako „zvýšená hladina emocí“, v podobě intenzivní intonace, která dodává jednotlivým hudebním motivům na dramatičnosti.

„Tundra“ je skutečně na první pohled velmi nenápadná nahrávka, která nemá zapotřebí ihned vystrkovat růžky. Pod poklidnou skořápkou však bublají mnohé neklidné emoce dodávající desce značně sevřenou atmosféru. V hudbě ENABLERS se zvláštním způsobem mísí vlivy blues, rocku a písničkářství a vzájemně tak vytvářejí krystalicky čistou kompoziční strukturu. „Tundra“ je však v první řadě nahrávkou, kterou není radno podceňovat!