Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Několik osobností americké kytarové scény poslední dekády se sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdy kdokoliv z nich podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných lze u THE DEAD WEATHER nalézt. Těm se však zde věnovat nebudeme. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě nehraje na výrazný refrén, ale naopak, zcela neuspěchaně buduje kolem každé ze svých skladeb stále hustší atmosféru. Smyslem jeho vzniku totiž nebyl komerční úspěch, nýbrž dokonale nastylizovaný výsledek. Konec šedesátých let minulého století a jeho krvavé noční můry zde procitají v jedné z nejdokonalejších retrospekcí tohoto bouřlivého období, jaká kdy byla natočena. Blues té doby a syrová psychedelie ožívají v plné parádě a první, na koho si při poslechu alba zřejmě vzpomenete, bude Charles Manson.
Jack White (THE WHITE STRIPES), zde přítomen pouze coby jeden z muzikantů (bicí) a současně i producent, má dle předpokladů opratě pevně ve svých rukou, stejně jako kolty připravené kdykoliv střílet. Jeho kontrola nad projektem je zcela rozpoznatelná a na výsledku je znát. Alison Mosshart (THE KILLS) na nahrávce působí jako démonická fena na halucinogenech. Rozhodně nepřipomíná ženu, která se chystá v brzké době zakládat rodinu, ale naopak někoho, s kým byste se večer rozhodně nechtěli nezávazně seznamovat. Napětí v samotných skladbách by se dalo krájet. Autentičnost pohlcuje vše a surový kytarový zvuk se svými vazbami navozuje pocit bolesti jako málokterá jiná nahrávka. Znáte ten obrázek dusného texaského odpoledne někde poblíž málo frekventované železniční stanice, kde kromě pravidelného vrzání větrem nadnášeného starého okapu neslyšíte naprosto nic a jenom si uvědomujete tu stále přítomnou nervní atmosféru? Tak přesně tohle jsou THE DEAD WEATHER – soundtrack k jižanskému šílenství alias výborná nahrávka, která sice postrádá výrazný hit, ale jak už jsem výše zmínil – na ten se tu nehraje.
1. 60 Feet Tall
2. Hang You From The Heavens
3. I Cut Like A Buffalo
4. So Far From Your Weapon
5. Treat Me Like Your Mother
6. Rocking Horse
7. New Pony
8. Bone House
9. 3 Birds
10. No Hassle Night
11. Will There Be Enough Water?
Návrat k plnšiemu zvuku skreslených gitár na vlnách pohodovej melanchólie s charizmatickým vokálom funguje opäť dokonale. Nahrávka nabitá celým spektrom emócií s fantastickým zvukom exceluje vo všetkých rozmeroch post doom/rock žánru.
Metalcore vo veľmi šťavnatej podobe! Keith Buckley, frontman pradávnych a už žiaľ nefunkčných EVERY TIME I DIE a jeho nové pôsobisko v prekvapujúco výraznej forme. Toto sa podarilo v každom jednom ohľade.
Doposud jsem se s tvorbou libereckých spíše míjel a vlastně ani nevím proč. Ty ozvěny starších LVMEN, festival emocí a hůře definovatelná těžká atmosféra dělají z nahrávky pro mě velmi chutné sousto. Jdu se zavrtat pod její povrch => další poslechy nutné!
Stoner / doom / heavy metal tradičního ražení a s "čarodějnicí" za mikrofonem není už žádné unikum. Vlastně ním není ani nová deska amerických CASTLE. Přesto však nahrávka nabídne příjemnou společnost těžký kytarových riffů a (před)pekelných melodií.
Švédská rodinná kapela se příliš nenechává svazovat žánrovými mantinely. Minule to bylo laděno hodně do folku. „Lullaby“ oživuje taneční rytmy postavené na power metalovém podkladu. Opět velmi dobré, jen je škoda, že je to pouze singl.
Jude Law jako sebedestruktivní lovec amerických nácků v temném a tvrdě tenzním thrilleru podle skutečných událostí. Australan Kurzel se s tím nesere a ve filmu, který nejvíc připomíná Sicario či Wind River, zobrazuje zrůdnost i svůdnost US fanatismu.
Zasloužený trest pro ty, kteří Todda Phillipse pasovali na Spasitele komiksu. Nesoudržná slátanina selhává ve všech žánrech, o než se pokusí, svou naivitu každopádně skrývá agresivní temnou introspekcí, která je ještě legračnější než ten psychomuzikál.