Je asi nejspíš samozřejmé, že prakticky každé album je přímým produktem a obrazem umělce či kapely, která jej stvořila. Prohlásí-li to ovšem veřejně v titulu nahrávky SIX DEGREES OF SEPARATION, výjimeční tuzemští temně metaloví melodici, určitě to neznamená totéž, co v obvyklém a daleko častějším (minimálně domácím) případě skupin, jež existují pouze proto, aby existovaly. S vizitkou alb „Triotus, Tricephalus And Tribadism“ a „Chain-driven Sunset“ na kontě to ostatně ani jinak nelze. Barevná mozaika melodií a nálad po celé škále stavu lidské mysli, navlečená do drátěné metalové košile, jejímž úkolem by klidně mohla být i ochrana vytříbeného (a proto také dozajista vysoce zranitelného) citu pro vyjádření emocí. To vše lze s jistotou od „Of Us“ očekávat a (s přimhouřením oka) také obdržet.

Moravští jsou pochopitelně přesně tou skupinou, od níž chcete všechno možné, jen ne nějaké necitlivé trhání kormidlem stylového směřování. V minulosti osvědčený výraz již mnohokrát prokázal, že právě v něm jsou nejpůsobivější, takže pokud k nim bude múza štědrá i tentokráte, bude docela jistě následovat další luxusní tri-metalová hostina. Právě o tom je ostatně hned úvodní skladba „F-2370“, expresně naladěná na silně optimistické vlně, kterou je nejlépe si pustit, jakmile si třeba budete jen trochu zoufat. Lahodná hudební zápletka, ještě lahodnější text a přitom totální absence jakékoliv prvoplánovitosti či zaseknutí se nad obvyklými frázemi. SIX DEGREES OF SEPARATION ve své výsostné formě, řekl bych, vzrušiví a okouzlující. Podobně působí i v „For Hannah“ a „Of Unrealistic Ambitions“ s tím rozdílem, že nejen v textových řádcích opouštíme prosvětlená témata a v souladu s temnou aurou kapely se k nim až do konce hracího času nevrátíme. Příležitostí k oslovení posluchače však proto neubude, spíše naopak. Po trochu předvídatelné (a díky tomu také méně intenzivní) „Of Common Guilt“ přijde hned další ve „For Me“, nonšalantně podané zpovědi zkrachovalce s velmi působivým refrénem a novou hrstí Doctorova blackového skřeku, jehož navýšené procento (opravdu povedená je v jeho provedení fráze „Now We Are Alive“ ve vzpomínané první skladbě) je vlastně jedinou hmatatelnou „změnou“ oproti minulosti. „Idiot (For Mikhail)“ po ní zaujme spíše jen pomalou pasáží se zvučným sólem ve svých dvou třetinách, na níž ovšem urychleně zapomenete při následujícím bolestivém ohlédnutí přes rameno v „Guilt Is A Vector Of Time“, předznamenávajícím vrchol celého alba ve „For Fridrich“. Ten znovu oplývá až neskutečně melancholickým charismatem, podtrženým nádhernou lyrickou úvahou na téma boje se špatností světa kolem nás („Fighting The Evil Of Any Kind Will Change The Fighter, Will Change His Mind“) a stejně svíravou melodickou linkou. Není pak vůbec divu, že zbytek alba zůstává už v jeho stínu, přestože ani jemu nechybí několik jiskřivých momentů, vyplývajících nejen z labužnických kytarových riffů („Felicitas“).

Závěrečné defilé mě tentokráte přivádí k rozpakům. Bodovat či nebodovat, když pravá podstata tohoto alba je jakémukoliv matematicko – racionálnímu posuzování na hony vzdálená? Přesto však dodržím recenzentskou tradici a půjdu o půlbodík níže než posledně, ovšem ne proto, že bych chtěl SIX DEGREES OF SEPARATION cokoliv podsouvat či vyčítat. Jen jsem si zkrátka, čistě subjektivně, „Chain-driven Sunset“ užil ještě o malý kousíček víc.