Oslnivá světlená hra jevištních reflektorů, blýskavé róby tanečnic, napomádované hlavy tanečníků a nezbytný orchestr ve společenských oblecích, významně usazený na pozadí pódia. Nástup k nepoznání přepracované hitovky „Dr. Stein“, otvírající v umělohmotně – popovém duchu výroční album HELLLOWEEN ke čtvrtstoletí existence skupiny je skutečně šokující a zřejmě jsem nebyl sám, komu se při něm před očima zjevila slavná dederónská estráda Ein Kessel Buntes alias Pestrý kotel. Takhle že by se měly slavit narozeniny jednoho z předních pojmů světového heavy metalu potažmo ikony všeho konzervativního melodického kovu, jíž je jakýkoliv jiný hudební prvek poněkud cizí až nepřátelský?

Naštěstí situace není tak horká, jak dokonale zprzněná slavná skladba o šíleném doktorovi, pěstujícím legrační kreatury, naznačuje. Tím se ovšem zároveň vyjasňuje zprvu trochu nezřetelný oslavný záměr Weikathovců. „Unarmed“ (jen aby ten název někdo nepoužil proti nim) totiž znamená předělávkovou všehochuť, jež rozhodně nepostrádá silná místa, ale na druhou stranu jich nabídne i několik poměrně nepřesvědčivých a spolu s tím i otázku, zda nešlo něco udělat lépe, když už tedy k připomenutí historie při vhodné příležitosti došlo.

Na škodu je albu především jakási nerozhodnost, jak jej vlastně pojmout. Symfonicky s pořádnou filharmonií, čistě unplugged jen se španělkami nebo opravdu netradičně, tak, aby to metalistu hudebního rozhledu neschopného praštilo přes uši? Přitom obě prvně jmenované možnosti samy o sobě by pravděpodobně znamenaly daleko kompaktnější záležitost, v níž by se HELLOWEEN nepředstavili tak rozháraně. Osobně bych v takovém případě preferoval symfonické provedení, neboť jeho příležitost na albu v podobě sedmnáctiminutové „The Keepers Trilogy“ (složené z příslušných úseků skladeb „Halloween“, „Keeper Of The Seven Keys“ a „The King For A 1000 Years“) a nezpochybnitelné „A Tale That Wasn´t Right“ (kde, jen tak mimochodem, zní v některých okamžicích Deris úplně jako Warrel Dane) nemá jednoduše chybu a představuje kapelu v úžasně propracované a zejména velmi majestátní pozici. Ovšem ani unplugged poloha není v některých případech vůbec špatná („Future World“, „I Want Out“ navrch s dětským sborem či především k nepoznání upravená „Eagle Fly Free“, jež doslova dýchá druhým, zcela samostatným životem), takže hlasovat pro ni by určitě mělo svůj význam.

Jak je to se zbývajícími skladbami už nejspíš vytušíte sami. Na některé zásadní věci nedošlo vůbec (např. „Kids Of The Century“, nemluvě o celém naprosto zásadním debutu „Walls Of Jericho“) a co je důležitější, v konečném výsledku prakticky téměř celou třetinu alba tvoří pomalé skladby v pochybném popově – rádiovém provedení. Do něj navíc zapadají i původně kované kusy jako „If I Could Fly“ či „Perfect Gentleman“ (i když, pravda, na něm toho v tomto směru přece jen nebylo tolik co předělávat), takže když na to koukám kolem a kolem, nejsem z „Unarmed“ zrovna dvakrát moudrý. S kým že to vlastně ti HELLOWEEN chtějí ty svoje narozeniny oslavit?