Můj prvotní dojem z desky izraelských agitátorů za náboženský smír předznamenaly do značné míry propagační fotky. Ty totiž nevěstily nic dobrého. Podivuhodný námel mesiášských komplexů a stylizace, která zavání zatuchlými ložnicemi vrásčitých venkovanek, jakoby šuškal, že ORPHANED LAND ztrácejí ve svém doposud originálním putování rozumnou míru. Osmdesátiminutový epos, který pokračuje ve šlépějích veleúspěšného alba „Mabool“, mi bohužel nejasný dojem potvrdil – absencí přísnější sebekritiky i kýčovitě rozmáchlými tvůrčími gesty. Co dělalo Izraelce osobitými, začíná mít na novince příchuť prázdné manýry. Kouzelná vůně orientálního bazaaru přerůstá v umělý new age odér.

Ambice nejsou pro početné seskupení kolem Kobi Farhiho rozhodně nedostatkovým zbožím. Počínaje odvážným konceptem, v němž si literárně činný frontman pohrává s klíčovými motivy světových náboženství a současného střetu kultur, přes takřka osmdesátiminutový rozsah, až po samotné kompozice, které zčásti opouštějí písňovou šablonu a pokoušejí se o progresivně laděné etno-metalové pásmo. Právě po stránce aranží jsem od čtvrtého počinu ORPHANED LAND očekával mnohé, vždyť elegantní „Mabool“ tolik sliboval a tolik naznačoval. Z tohoto pohledu nelze novinku pochválit.

Pravda, opět obsahuje několik výrazných a přímočarých hitovek s podmanivou dálně-východní melodikou (jemenská kráska „Sapari“, snivá a plačtivě naléhavá „M i?“, dunivá hoblovačka „Barakah“), které ale vedle vrcholů alba minulého rozhodně nepůsobí jako další stupeň evoluce, spíše jako nezvedená dvojčátka. Váha spočívá na rozsáhlých kompozicích, v nichž se kapela snaží promísit výbušnost archaických metalových riffů s bohatou paletou etno vlivů. Jenže namísto strhující a barvité svatyně inspirací připomíná „The Never Ending Way Of ORwarriOR“ vysilující pochod pouští, který je přerušován krátkými a osvěžujícími hlty pramenité vody v zelené oáze.

Z monolitických zvukových vln tentokrát nevystupují ladné hřbety skvostných melodií a refrénů. Album se po pár minutách začne slévat v monotónní příval heroického dunění a zajímavých akustických pasáží. V nich dominují pestré perkuse, nakažlivá exotika doprovodných nástrojů a samozřejmě oduševnělý vokál hostující Shlomit Levy. Za zlatou žílu rozpálené písečné změti pokládám „New Jerusalem“. Kdyby se ORPHANED LAND vydali touto cestou aranžérské preciznosti, neošuntělé melodiky a subtilní atmosféry, mohla deska pohlédnout předchůdci zpříma do očí. Jenže – ona má prostě mesiášský komplex…

Podíl progového guru Stevena Wilsona (produkce) slyším především v přejímkách typických klávesových rejstříků a několika charakteristických vyhrávek, které odkazují k tvorbě PORCUPINE TREE. Na skvostný materiál však několik skvělých etno „pečbuřtovek“, pár odkazů na britské mistry progrese a hromada metalového dogmatismu nestačí. ORPHANED LAND se přes přebujelé ambice vůbec nedostali k jádru desky, jímž by měla být hudba. Za „The Never Ending Way Of ORwarriOR“ tak zůstává jakési zklamané bezvětří a pocit nafouklé bubliny, která bez velké pompy splaskla. Jako když si objednáte orientální specialitu a číšník vám přinese obyčejnou flákotu z grilu. A ještě se u toho tváří tajemně jako Aladinův syn.