THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
RADŮZA je zase tady. Pokud si snad někdo myslel, že mateřství tuhle svéráznou písničkářku zastaví, vykolejí, či snad úplně vyřadí z pravidelného koncertování, skládaní a vydávání písní, šeredně se zmýlil a kolekce zbrusu nových sedmnácti kousků mu budiž přesvědčivým důkazem i ostrou výtkou. A to nebudeme počítat v mezidobí vydané pohádky „O Mourince a Lojzíkovi“, kde se zpíváním také zrovna nešetřilo. Takže popáté, poprvé pod hlavičkou vlastní vydavatelské značky (s distribucí Indies MG) a velkým vyznáním na rtu. Co velkým, vlastně tím největším...
Jako zázrakem spíš, a tak nevíš
že zlou prosím sudičku: „Dobře mu věšť!
Mně přisuď, co jemu slevíš!“
a do zahrady sype se déšť
Promo materiály hovoří o albu „Miluju vás“ jako o dosavadní nejintimnější zpovědi autorky a co se textového poselství týče, bude to asi skutečně tak, vše navíc podtrženo křehce bílým obalem a bukletem plným rodinných fotografií. Ovšem s niterností a jemností v hudbě se to až tak neslučuje. RADŮZA oprášila garmošku, zase řeže do kytary, zařezává do masa a křičí. Ve výsledku tak mnohem zranitelněji působila předcházející nahrávka „V salónu barokních dam“, ale nešť, i vyznání přece může mít koule a křik je někdy nejsilnějším projevem lásky.
Ale abyste si nemysleli, že se bude jen šturmovat za hlaholu polnic, to zas ne. Ten zmiňovaný velký návrat harmoniky sice udělal svoje a s výjimkou skvělé „Du du du“ poměrně často evokuje skladby z dřívějška („Na sudá, na lichá“, „Rixum pix“, „Až půjdu po úbočí“ a další), ale pochopitelně nezůstalo jen u něj. Hraje i kytara, klavír, prostě všechno, co se hodí. Ovšem osobně preferuji písničky aranžérsky bohatší, neboť mají mnohem větší šanci zakrýt nějaký ten podobný postup bohatší instrumentací či případným druhým hlasem. Navíc především etno „Čokoláda“, klavírní valčíček „Kudy zaduly žestě“ (se skvělým textem v refrénu: „Jen harmoniko zaštěkej vztekle jak čubka, dokud ti sama neřeknu, zastav se, halt, vyrvi mi bolest z žaludku, z páteře, z pupka, ať vítr veme ji jak můj nakřáplej alt...“), kytarově teskný „Ocelový břit“, pro změnu řízná polka „Křídlovky“ a křehoučká cimbálovka „Do mandorly“ jsou výtečné skladby samy o sobě, kde nějaké asociace s minulostí vůbec nepřipadají v úvahu.
„Miluju vás“ je vlastně souhrnem všeho, co od RADŮZY dobře známe. Tu pohladí, onde kousne, jednou se pošmajchluje, pak zas nohou kopne do rozkroku. Může to vadit, ale nemusí. Ne každé opakování nutně vyvolává nudu a ne každý podobný melodický postup musí ve stejném duchu i pokračovat. Čili vlastně všechno v pořádku, přátelé.
Láska kouše...
7,5 / 10
Radůza
- zpěv, kytary, akordeon, triangl, flétna, klávesy
Peter Binder
- kytary
Jan Jakubec
- basa
Miloš Dvořáček
- bicí, trubka na hubu
Robert Štolba
- bicí
Miloš Dvořáček
- zpěv
Zbyněk Bartoš
- trubka
Jan Šatra
- pozoun
Jiří Ševčík
- tuba
Karel Štolba
- klávesy
Cimbálová muzika Stanislava Gabriela
1. Na sudá a na lichá
2. Prostři stůl
3. Rixum pix
4. Jako zázrakem spíš
5. Du du du
6. Ještě poseď, starej brachu
7. Až půjdu po úbočí
8. Ale že musím
9. Chci oplakat to dobře (Bunes)
10. Čokoláda
11. Když zaduly žestě
12. Na Dříň
13. Ocelový břit
14. Už břízy zlátnou
15. Křídlovky
16. Do mandorly
17. Miluju vás
Gaia (2014)
Ocelový město (DVD) (2012)
Ocelový město (2012)
Miluju vás (2010)
O Mourince a Lojzíkovi aneb pohádkové čtení se zpěvy (2009)
V salonu barokních dam (2007)
Vše je jedním (koncert) (2007)
Půjdu, kam chci (DVD - koncert a film) (2007)
V hoře (2005)
Při mně stůj (2003)
Andělové z nebe (2001)
Blues? (1994)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Radůza Records
Stopáž: 50:10
Produkce: Radůza
Studio: SQS Všenory
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.