Už je tomu tak – DEFTONES zkrátka nedokáží nahrát špatnou desku a to i navzdory nepříjemné události, jakou byla před rokem a půl autonehoda jejich původního baskytaristy Chi-Chenga, po které dotyčný upadl do komatu (současné zprávy hovoří o tom, že je z nejhoršího již venku, ale další léčba bude zdlouhavá). Na sklonku roku 2008 měla kapela (ještě s Chengem) nahráno nové album „Eros“, jež bylo připraveno k vydání hned zkraje roku následujícího. Nicméně po zmíněné tragické události bylo vydání „Eros“ odsunuto na neurčito a veškeré aktivity na čas pozastaveny. Nic nebylo důležitější, než zdravotní stav jejich kamaráda a podpora jeho rodiny. Trvalo další rok než se DEFTONES rozhodli pokračovat s náhradou v podobě Sergia Vegy (ex-QUICKSAND), s nímž rovněž vyrazili na turné, aby podpořili svou zbrusu novou nahrávku. Album „Diamond Eyes“ vyšlo letos na jaře a s naprostou noblesou zbavuje všechny rockové fanoušky pochybností o budoucnosti této pozoruhodné kapely z kalifornského Sacramenta, která si svým osobitým přístupem k nu-metalové hudbě v průběhu uplynulých patnácti letech vybudovala výsadní postavení.

Nová deska možná již tolik neboří zaběhlá schémata a její evoluční dopad na americkou rockovou scénu není tak silný jako tomu bylo v časech „White Pony“, nicméně kapela zde předkládá naprosto vybroušený materiál, který hudbu DEFTONES zcela jasně definuje a směruje k dokonalosti, takže je vlastně platným následovníkem znamenitých alb předchozích. Žádný úbytek invence nečekejte – tohle o něco světlejší dílo, než na jaká jsme byli od Američanů v minulosti zvyklí, se opravdu leskne jako drahokam té nejvyšší možné kvality. Jeho snová atmosféra vás s každým dalším poslechem doslova uhrane, vy se boříte hlouběji k podstatě tvorby této kapely a plně chápete vývojovou linii, po které DEFTONES dodnes neochvějně kráčejí. Převládají zahloubané, pomalu plynoucí skladby, jež opanovává teskný a krystalicky čistý vokál China Morena, momentálně se zřejmě nacházejícího v životní formě. To ovšem ještě neznamená, že skupina polevuje na důraze. Vždyť takové „Royal“, „CMND/CTRL“ nebo i singlová „Rocket Skates“ pořádně burácí pod tíhou bagroidních Carpenterových riffů. Většina skladeb je však klidnějších a jde o opravdové lahůdky, takže ať zmíním fantastický titulní song, který sbírku majestátně otevírá, nebo průzračné steny typu „Beauty School“, „Sextape“ či „Risk“, napěchované snovou příznačností, vždy jde o neobyčejný zážitek, při jehož poslechu si uvědomuji ten obrovský respekt k téhle výborné kapele. Album graduje kolosální hymnou „This Place Is Death“, symbolizující zde přesně to, o co se Chino Moreno se svými kumpány vždy snažil. Překrásná skladba doslova vymalovává ornamenty do duše těch, kteří se cítí být s kapelou spřízněni.

Novinka tedy reprezentuje spíše klidnější polohu tvorby DEFTONES a s naprostou noblesou vybrušuje v minulosti již vyřčené výrazové vlastnosti do větší čistoty. Možná nejde o takový stylový posun, jaký nabízela alba předcházející, ale zcela určitě jde o prvotřídně odvedenou práci, jejíž krásy budou zřejmě doceněny až po nějakém čase. Neříkám, že jde o nejlepší album DEFTONES, ale zcela určitě jde o stejně kvalitní záležitost, jako tomu bylo v případě předchozích tří řadovek.