THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pryč jsou časy, kdy Tobias Sammet bral AVANTASIA jako svůj vedlejší projekt, ve kterém uplatňoval nápady, jež se pro EDGUY ne zcela hodily. Nyní jsou obě jeho skupiny hudebně na podobné úrovni a obojímu se věnuje naplno a možno říci, že AVANTASIA z toho nakonec vychází lépe. Kde se udála ona změna? Pochopitelně se třetím albem, kdy se původní uskupení „Sammet a mnoho hostů“ změnilo na „Sammet, Paeth a mnoho hostů“. Nemá význam se pouštět do spekulací, jak se kdo podílí na komponování, vliv Saschy Paetha, většinou v ruku v ruce s klávesistou Michaelem „Miro“ Rodenbergem, na kapelu a potažmo i celý svět melodické metalu je více než významný. Stále však platí, že celým názvem jde o „Tobias Sammet´s AVANTASIA“ a tak k tomu i přistupujme.
Letos se kapelník rozhodl vydat hned dvě alba. Za otázkou proč nevydal jedno dvoj-CD a rovnou dvě samostatná alba by se daly hledat spíš ekonomické důvody a přání vydavatele, ale to je spekulace. Přáním zřejmě většiny posluchačů by bylo, aby z obou alb vybral ty lepší skladby a vydal jen album jedno. Tohle je však komentář pro rocková dvojalba obecně. Máme tu dvě alba, mějme tedy i dvě recenze. Sammet příběhově navazuje tam, kde na „The Scarecrow“ skončil a to nejprve s „The Wicked Symphony“ a na ní navazující „Angel Of Babylon“. Sice jde opět o koncepční, epické vyprávění, ale oproti prvním dvěma dílům se tématicky drží při zemi a nebýt vědomí onoho konceptu, jednotlivé skladby jen dle poslechu nic nespojuje. Koneckonců, tento přístup je i vděčnější. Násilné šroubování kompozice, aby to sedlo do příběhu, bývá většinou ke škodě. KING DIAMOND by mohl vyprávět.
Tobias Sammet se holedbal, že úvodní skladba, eponymní desetiminutový epos, je vokální bitvou mezi jím, Jornem Landem a Russellem Allenem. A ač by se mohlo zdát, že půjde o účelově sepsanou skladbu, „The Wicked Symphony“ se nakonec ukáže jako velmi silný moment celé desky a jako poměrně vysoce nasazená laťka hned na úvod. Ještě o tom bude řeč u druhého dvojčete, ale nemohu si pomoci, Sammet se mnohem více nalézá v těchto dlouhých, táhlých písních. Jeho krátké melodické kvapíky jsou většinou až příliš vyčpělým zbožím. Na „The Wicked Symphony“ a dalších si dal mnohem více práce s hudební kompozicí. A pokud jde o tu vokální bitvu? Ta nedopadla až tak zle, byť o bitvě bych nehovořil a dokonce Sammet nedostal ani moc na frak, což bych vedle Landeho a Allena čekal. Přeci jenom se od dob „The Savage Poetry“ trochu vypracoval.
Pokud vám přijde, že v následující rychlé jízdě „Wastelands“ slyšíte odkaz HELLLOWEEN, tak Michael Kiske, který se pomalu probírá z dvacetiletého spánku, vám dá za pravdu. Aby se nezdálo, že to kapelník s recyklací materiálu a pěveckých hvězd příliš přehání, pozval si pár dosud nepozvaných. Objeví se tu tvrďák Tim „Ripper“ Owens ve „Scales Of Justice“. Jako hlavní hvězdu Sammet uvedl škorpióna Klause Meineho v singlovém hitu „Dying For An Angel“. Tahle skladba je ovšem neuvěřitelně vlezlá, klidně se to mohlo odbýt na singlu a nezatěžovat tím poměrně slušné album. Vedle pěveckých celebrit se na desce objevilo jen málo známějších jmen muzikantských. Kromě bubeníka Erica Singera, který je již řazen mezi stálými členy kapely, je to další „KISS-náhradník“, kytarista Bruce Kulick. Kulick společně s Bobem Catleyem (MAGNUM) dostal prostor na devítiminutovce „Runaway Train“, která je vedle titulní skladby další povedenou dlouhou skladbou. Jen tak mimochodem, Catley, jenž účinkoval již na minulém albu, se zúčastnil i následného turné, včetně koncertu na vizovickém Masters Of Rock (2008). Jinak zbytek „The Wicked Symphony“ je průměrně dobrý poslech s pár zajímavými momenty („Crestfallen“, „Black Wings“).
„The Wicked Symphony“ nijak výrazně nezklamala. Jde o slušnou metalovou nahrávku, která kromě pár známých jmen má i několik podařených písní. Určitě si tímto počinem Sammet ostudu neužene, byť velké ovace si také nezaslouží. To by pro dnešek bylo vše. Pokračování na „Angel Of Babylon“.
Pěkné metalové album s několika překvapivě povedenými momenty, ale chytlavost prvního alba AVANTASIA se ani tentokrát nepodařilo zopakovat.
7,5 / 10
Tobias Sammet
- zpěv, basa
Sascha Paeth
- kytara
Eric Singer
- bicí
Miro Rodenberg
- klávesy a orchestrace
hosté:
Jørn Lande
- zpěv
Michael Kiske
- zpěv
Russell Allen
- zpěv
Bob Catley
- zpěv
Klaus Meine
- zpěv
Tim "Ripper" Owens
- zpěv
André Matos
- zpěv
Ralf Zdiarstek
- zpěv
Bruce Kulick
- kytara
Oliver Hartmann
- kytara
Felix Bohnke
- bicí
Alex Holzwarth
- bicí
1. The Wicked Symphony
2. Wastelands
3. Scales Of Justice
4. Dying For An Angel
5. Blizzard On A Broken Mirror
6. Runaway Train
7. Crestfallen
8. Forever Is A Long Time
9. Black Wings
10. States Of Matter
11. The Edge
Ghostlights (2016)
The Mystery of Time (2013)
The Wicked Symphony (2010)
Angel Of Babylon (2010)
The Scarecrow (2008)
Lost In Space Part 2 (2007)
Lost In Space Part 1 (2007)
Metal Opera Part 2 (2002)
Metal Opera Part 1 (2000)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 60:30
Produkce: Sascha Paeth a Tobias Sammet
Studio: Gatestudio, Vox-Klangstudio, Peppermint Park Studio
Silnější, sevřenější a tvrdší z obou letošních alb osobně považuji (po mnoha důsledných násleších) za mistrovské dílo melodického metalu a dost možná dosavadní vrchol kariéry malého generalisima. Jeho přednosti vidím v nápaditých skladbách, které překypují energií, potřebnou chytlavostí i metalovým tahem na branku, stejně jako prvotřídní produkcí. Velkou roli samozřejmě sehrála sestava zpěváků i muzikantů, jejichž zásluhou se stala každá ze skladeb majestátní hymnou. A je úplně jedno jestli vyzdvihnu pěvecký výkon Jorna Landeho, Tobiase Sammeta, Michaela Kiskeho, Russela Allena nebo Klause Maineho, všichni jsou zde stoprocentní. Když však ve „Scales Of Justice“ zaburácí hlas Tima Owense, nejednoho „Siláka i Melodika“ patrně zastihne srdeční příhoda. Album „The Wicked Symphony“ je méně experimentální a více „power“ než „ Angel Of Babylon“, což ovšem není v mém výsledném hodnocení rozhodující. Rozhodující je, že právě sem bylo umístěno to lepší z obou dílů, to, kvůli čemu jsem přesvědčen, že se s projektem AVANTASIA musí stále počítat. Průměrnou skladbu by zde těžko pohledal.
Čekal jsem prostě jen další AVANTASII a přesně to jsem taky dostal. Osobně se mi moc líbilo směřování k uvolněné multižánrové desce, jak to Tobias nastínil na „The Scarecrow“. Hodně jsem se těšil na další dávkou růžovoučkého homo popu ve stylu „Lost in Space“, jenže co se nestalo. Vrchní principálové na nás hrnou rock z prava a metal z leva a heboučké elektronické pop balady aby člověk pohledal. I tak se však projektu daří uhájit pozice se ctí. Porovnávat desky mezi sebou je celkem zbytečné. Obě mají své vrcholy a hluchá místa. AVANTASIA je možná určena pro jiné publikum, než zavedený AYREON. Přesto svůj účel do puntíku plní a posluchači budou preciznější a propracovanější projekt s účastí tolika zvučných jmen hledat jen stěží.
Dosavadní vrchol Avantasie spolu s AOB ( aspoń pro mě). Tobias je naprosto úchvatný skladatel. A ti zpěváci. Nejlepší pochopitelně Ripper ve Scales Of Justice. Ale všichni, kteří na desce zpívají, vytvořily jedinečné umělecké dílo. Uvidíme, jestli bude ještě další pokračování.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.