THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen několik málo dní po loňském pražském koncertu si japonští MONO odskočili do New Yorku, kde pro několik šťastlivců, kteří se v průběhu dvou květnových večerů dostali do koncertního sálu, připravili velkolepou výroční show. Asi málokoho zainteresovaného překvapí, že tentokráte se tak dělo i s podporou symfonického orchestru. Už aranžmá poslední řadové desky „Hymn To The Immortal Wind“ překypují rozmáchlými smyčcovými party, takže není divu, že oslava desátých narozenin byla alespoň na pódiu pojata takto opulentním způsobem.
Výběrem skladeb ale nebudou příliš potěšeni milovníci skvělého alba „You Are There“ z roku 2006, z něhož zazní toliko jediná kompozice – nádherná „Are You There?“. Místo toho je kladen důraz hlavně na poslední řadovku a starší tvorbu. Výběr písní z loňského alba je celkem logickým krokem, neboť v době pořizování tohoto záznamu se jednalo ještě o velice čerstvou záležitost a rovněž, jak již bylo řečeno, bohaté smyčcové party si o živou prezentaci přímo říkají. Je však paradoxní, že ač i v titulu tohoto živáku najdeme odkaz na živý orchestr, na samotné nahrávce se, možno říci že naštěstí, nijak přehnaně netlačí do popředí. Spíše se věrně drží své linie ze studivých nahrávek Japonců, aby v případě potřeby více a jindy zase méně podpořil jejich emoční zabarvení. S tím, pravda, je u MONO někdy trochu svízel, protože především na již zmiňované poslední desce jejich patos a „monumentálnost“ místy přesahují únosnou mez vtíravého kýče. Avšak málo naplat, živě to kapele skvěle sluší, o čem jsme se měli možnost přesvědčit díky pražským koncertům několikrát i v tuzemsku a stejného názoru bude bezpochyby i většina návštěvníků těchto dvou newyorských koncertů.
Přesvědčivá a procítěná instrumentace, maximální soustředěnost a velmi skromná komunikace s publikem. Na tohle všechno už je pravidelný návštěvník koncertů MONO zvyklý a nejinak je tomu samozřejmě i v tomto případě. Desetiletí existence je sice krásné výročí, ale skupina se rozhodla užít si jej pouze v rovině instrumentální a oprášením některých starších skladeb. Žádné šampaňské na závěr, žádní speciální hosté, samozřejmě vyjma onoho symfonického souboru, a ani žádný přednes směrem do publika. V tomto ohledu kvartet ze Země vycházejícího slunce neporušil žádnou ze svých zásad, mezi které můžeme naštěstí řadit i podmanivé živé show a silnou schopnost přenést nálady svých skladeb směrem do publika.
Ovšem zas tak úplně komorně pojaté výroční oslavy to nejsou. Tedy rozhodně ne ze strany vydavatele. Balení „Holy Ground“ totiž kromě zvukového záznamu obsahuje celou živou seanci i v DVD provedení, takže ošizeni nejsou ani ti, kteří si koncertní šílenství rádi dopřejí i z pohodlí svého gauče. Na jeho obrazové kvalitě je sice znát, že nebylo určeno k samostatnému prodeji a taktéž fakt, že Temporary Residence je malý a nezávislý label. Počet kamer a jejich umístnění je sice jakž takž dostatečné, ovšem jedná se pouze o běžné digitální přístroje, které nezřídka jen horko těžko bojují se skromným nasvícením pódia. Mnoho neostrých a tmavých záběrů sice na žádné velké kino nevypadá, ale celkový dojem z jinak zdařilého provedení tohoto koncertního záznamu, včetně velmi pěkné vinylové edice s jednou bonusovou skladbou navíc, nepokazí.
Deset let na scéně je už skutečně velmi slušné období. I MONO si v jeho průběhu prošli problémy typickými pro začínající undergroundové umělce, aby si především od roku 2006, kdy vydali přelomovou desku „You Are There“, vydobyli celosvětový věhlas. „Holy Ground“ je tak slušivým dárkem pro všechny, kteří je na této cestě provázeli a podporovali.
Že to japonským MONO svědčím i se symfonickým orchestrem v zády, dokazují už jejich studiové nahrávky. Zdařilý koncert v neméně zdařilém provedení. Velice pěkný dárek pro fanoušky kapely. Hodnocení je protentokrát zbytečné.
Takaakira "Taka" Goto
- kytara
Yasunori Takada
- bicí
Tamaki
- basa
Yoda
- kytara
+ The Wordless Music Orchestra
1. Ashes In The Snow
2. Burial At Sea
3. Silent Flight, Sleeping Dawn
4. Are You There?
5. 2 Candles, 1 Wish
6. Where Am I
7. Pure As Snow
8. Follow The Map (vinyl bonus)
9. Halcyon (Beautiful Days)
10. Everlasting Night
The Last Dawn / Rays Of Darkness (2014)
For My Parents (2012)
Holy Ground: NYC Live With The Wordless Music Orchestra (Live) (2010)
Hymn To The Immortal Wind (2009)
The Sky Remains The Same As Ever (DVD) (2007)
Gone (2007)
MONO & WORLD'S END GIRLFRIEND - Palmless Prayer / Mass Murder Refrain (2006)
Memorie dal Futuro EP (vinyl) (2006)
You Are There (2006)
Walking Cloud And Deep Red Sky, Flag Fluttered And The Sun Shined (2004)
New York Soundtracks (remixy) (2004)
One Step More And You Die (2002)
Under The Pipal Tree (2001)
Hey, You EP (2000)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Temporary Residence Limited
Produkce: Matt Byles
Studio: The New York Society For Ethical Culture, (Le) Poision Rouge
Nahráno živě 8. a 9. května 2009 v The New York Society For Ethical Culture.
skvělý koncert tradičně zachycující kapelu na vyjímečný akci - výborný. Jediný co to sráží je pro mě osobně velmi otravná koncentrace kapely a fanoušků a všech na materiál z poslední desky, kterej podle mě zaostává značně za vším co předtím udělali.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.