Tak už je to definitivní, z Daniela Gildenlöwa se nám vyklubalo květinové dítko. Pokud jste snad ve skrytu duše doufali, že před půl rokem vydané EP „Linoleum“ bylo jen jednorázovým experimentem na pošťouchnutí připravenosti fanoušků, doufali jste marně. A už jasně bílý obal s obrázkem skupiny a buklet plný „přírodních“ fotografií musí trknout i slepého, že přerod téhle kapely je zase jednou definitivní a se vším všudy. Pózy nahodit, teď!

Pokud budeme chtít nejlépe přiblížit obsah „Road Salt One“, musíme pochopitelně zůstat u LED ZEPPELIN, přihodit DOORS, THE WHO, a já nevím, kdo všechno vás při poslechu může napadnout. Retro let sedmdesátých – řečeno třemi slovy. Ale stejně jako při „Linoleu“ zapomeňte na nějaké vykrádání mrtvých ikon. PAIN OF SALVATION se do těch let prostě přerodili se zachováním svého vlastního já. Půjčili si image, zvuk a další nezbytné propriety a naroubovali na ně svůj rukopis. A hodně zjednodušeně řečeno, pokud se v souvislosti se „Scarsick“ hovořilo o větší přímočarosti, pak na novince tahle tendence pokračuje ještě dál. Pochopitelně.

Vrchol mezi vším tím rockovým riffováním cítím v „Sisters“, jasně nejsilnější písni celého alba (a odpouštím i ten „půjčený“ motiv ze Shreka). Rozjitřený klavír, citlivý, opatrný začátek, přerod v tradičně výstavní refrén a všechno to postupně sílí, graduje. Tohle je zkrátka pecka. Povedla se i „motlitba“ „Of Dust“, kde hlas je alfou i omegou všeho, příjemný je klavírní valčíček „Sleeping Under The Star“, rozhodně potěší i dvojhlasem tažená odpichová hitovice „Curiosity“ či závěrečný neurotický monument „Innocence“. Ani zbytek není špatný, jen holt předvídatelný, čitelný a nijak překvapující rokec. Na majitele limitovaného digipacku pak navíc čeká ještě přivítání v úvodní vokální harmonii jak od QUEEN v nejlepších číslech a prodloužené verze dvou dalších písní. Není to málo, není to moc.

Závěrečné resumé musí být tedy nutně podobné tomu z před půl roku. Pokud vám nevadí, že „Road Salt One“ je defacto obyčejné retro, že typické harmonie a parádičky byly zredukovány na nezbytné minimum a tudíž tak na sebe veškerou pozornost strhává (po vzoru velkých zpěváků let sedmdesátých) pan kapelník, budete zřejmě spokojeni, možná i nadšeni. Taktéž vaše srdce určitě zaplesá, cítíte-li se dobře ve starém hardrockovém kabátě a dosavadní tvorba Švédů se vám zdála příliš složitá. Osobně však cítím značné rezervy v „neoposlouchatelnosti“ materiálu, chybí mi košatější aranže a ani ze „starého“ zvuku jsem si na zadek zrovna nesedl, a tak moje hodnocení ani nemůže být jiné, než nakonec je. Upřímně ale musím doznat, že jsem se před vydáním obával mnohem horšího výsledku.