THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je nejspíš v přirozenosti lidské, že nás čas od času poňoukne si vydechnout, pohodlně se uvelebit a s nějakým inspirujícím pitím v ruce se zahledět do imaginárních ohňů, u kterých kdysi vydechovali i naši předkové. V takových chvílích zapomínáme na všední světské starosti a jediné, čeho jsme schopni, je bavit se a rozjímat. Nenásilně, tak jak to máme každý v nátuře, nahlas nebo potichu, ve středu pozornosti všech ostatních či plně ponoření do vlastního já. Forma už není tolik důležitá, jako prostě ten fakt, že když na to přijde, jsme schopni plně oslavovat život v celé jeho kráse. A přesně to je i hlavním poselstvím (dá-li se tedy v této souvislosti užít podobný výraz) všech folkových odnoží, co se jich jen napříč metalovými končinami táhne. Opít se medovinou, zaskákat si za divokých zvuků píšťal přes vysoko šlehající plameny ohně a nechat se unést adrenalinem z pomyšlení, že se na nic nemusí myslet.
Ani švýcarští ELUVEITIE nejsou jiní, byť v případě jejich vzestupu na (evropské) scéně hrála dozajista roli i ta skutečnost, že spolu s dobrovolným vstupem do plnohodnotného svazku s keltským folklórem byli orientováni také na melodický death metal. Toto vcelku ne příliš často vídané spojení pak slavilo úspěch nejpozději s albem „Slania“ (2008), jehož prostřednictvím kapela (která prozatím vždy, včetně akustické odbočky na loňské netradiční nahrávce „Evocation I: The Arcane Dominion“, dokázala, že v sobě má nezanedbatelný potenciál) velmi razantně vstoupila do povědomí nejednoho příznivce těžkého kovu.
Příčiny úspěchu ELUVEITIE jsou proto poměrně zřejmé a vyslechnete-li si aktuální album „Everything Remains (As It Never Was)“, budou vám ještě zřejmější. Čistá folklórní esence a poctivý death metal, svou melodikou těžící z odkazů gothenburgské školy. První z těchto zásadních okamžiků je prezentován přehršlí zručně obsluhovaných lidových nástrojů (niněra, píšťaly, housličky atd.), přehrávajících především různé keltské motivy, druhý pak je odrazem prakticky zvládnuté stylové rutiny, z níž čas od času vystrčí Dionýsovy růžky vskutku povedená melodická malůvka. Zapálení pro věc se rozumí samo sebou (bez něj by to přece jen asi nešlo) a od něj už je jen krůček k tomu, aby album obstálo nejen v mnohačetné současné konkurenci, ale také tváří v tvář vzpomínané posluchačově přirozenosti, žádající si odnést dostatečně hluboký zážitek. V tomto směru „Everything Remains… “ disponuje hned několika skladbami, v nichž fúze obou naznačených hudebních oblastí vyúsťuje v přímočarou a šťavnatou folk metalovou chytlavost a razanci. Melodicky a rychlostně nadýchaným titulním kouskem (byť v refrénu poněkud nevýraznějším) či jemu podobnou „Nil“, klasicky houpavými „Thousandfold“ a „The Essence Of Ashes“, působivými instrumentálkami „Isara“ a „Setlon“ nebo třeba praktickým středobodem celé nahrávky v hitovce „Quoth The Raven“, výrazně pozitivně ovlivněné hladivým melodickým vokálem zpěvačky Anny Murphy v protipólu jinak důstojně growlujícího ústředního mozku kapely Chrigela Glanzmanna. Krom toho ovšem album do jisté míry nezapře ani jistý nešvar folk metalu jako takového, totiž občasné semletí někdy nápadně podobných melodických motivů v jednom mlýnku, z nějž pak vychází jen cosi neadresného a rozmazaného („Kingdom Come Undone“ nebo „Sempiteral Embers“).
I to ovšem vypovídá o tom, jak si současní ELUVEITIE stojí. Bezpochyby patří ke stylové špičce, i když (a je to možná nakonec v souladu s právě její charakteristikou) k tomu, aby jí s přehledem a přirozenou autoritou vládli, jim ještě něco malého schází. Malého, ale o to podstatnějšího.
Na švýcarských ELUVEITIE je sympatické, jak si neberou servítky a tu více a tu méně obvyklé (keltské) folklórní prvky pasírují přes pořádný death metal. Ještě kdyby si tak trochu více té odvahy dodali v některých případech i na poli skladatelském.
7 / 10
Chrigel Glanzmann
- zpěv, píšťaly, dudy
Meri Tadic
- zpěv, housle
Anna Murphy
- zpěv, niněra, flétna
Sime Koch
- kytary
Ivo Henzi
- kytary
Kay Brem
- baskytara
Päde Kistler
- dudy, píšťaly
Merlin Sutter
- bicí
1. Otherworld
2. Everything Remains (As It Never Was)
3. Thousandfold
4. Nil
5. The Essence Of Ashes
6. Isara
7. Kingdom Come Undone
8. Quoth The Raven
9. (Do)minion
10. Setlon
11. Sempiternal Embers
12. Lugdūnon
13. The Liminal Passage
Helvetios (2012)
Everything Remains (As It Never Was) (2010)
Evocation I: The Arcane Dominion (2009)
Slania (2008)
Spirit (2006)
Vên (EP) (2003)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Nuclear Blast
Produkce: Eluveitie & Tommy Vetterli
Studio: Newsound Studio, Pfäffikon, Švýcarsko
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.